O multikulturních rozdílech a mých australských studijních povinnostech 11.10.2010 | autor: Sedláček Pavel | rubrika: Na cestách
Sydney - Těžko byste ve světě hledali zemi, která by byla tak otevřená přistěhovalcům, a kde by se střetávalo tolik různých kulturních vlivů jako v Austrálii. Napadají mě ještě Spojené Státy Americké, ale ty musím hned příští myšlenkou zavrhnout vzhledem k mimořádně přísným kritériím na vstup do této výspy západní civilizace.
 Ne že by to bylo zase tak jednoduché se dostat do Austrálie třeba na studijní pobyt nebo na dovolenou, v každém případě bude získání víz sem podle mého mnohem jednodušší než do USA, i když se musím přiznat, že vycházím pouze z vyprávění kamarádů a informací z médií, jelikož jsem ještě neměl tu čest navštívit americkou zemi za velkou louží. Mimochodem, když už jsme u USA, tak Australané často pobaveně zmiňují zajímavý paradox, že přestože byla jejich země původně osídlována anglickými trestanci a společenskými vyvrhely, pro které nebylo v přeplněných londýnských věznicích místo, čili by to tady mělo zločinem jen kvést a naproti tomu Amerika se stávala původně novým domovem pro mírumilovné a zbožné anglické a holandské hugenoty, hledající svobodu vyznání, čili by její kultura měla tolerancí a slušností jen oplývat, je tomu přesně naopak a kriminalita v Austrálii je mnohonásobně nižší než v USA.
No zřejmě místní sluníčko a pláže měly na trestance blahodárný vliv čemuž bych se upřímně vůbec nedivil. Ale zpátky k multikulturním rozdílům. Musím znovu zopakovat, že pokud toužíte po tom v krátkém čase alespoň zevrubně poznat národy z celé naší krásné planety, měli byste zamířit do Sydney, Melbourne nebo do jiné australské metropole. Je pravda, že je velký rozdíl mezi těmito městy a australským venkovem, který je přece jenom doménou místních lidí a kulturních rozdílů tam zase tolik nenajdete. To ovšem nemohu potvrdit z osobní zkušenosti, protože jsem ještě neměl tu čest opustit hranice Sydney a pořádně se podívat do okolní krajiny neboli jak Australané říkají do outbacku. Tady ve městě se to opravdu jen hemží různorodostí a v podstatě na každém kroku potkáváte cizince. I když… jak mi bylo vysvětleno, tady v Austrálii jsou cizinci stejně skoro všichni. Obrovské množství dnešních mladých Australanů má totiž za rodiče přistěhovalce z Evropy, kteří hojně osídlovali tuto zemi po 2. světové válce, kdy se Austrálie potýkala s malým počtem obyvatel a obávala se vojenské agrese ze strany Japonska, a proto lákala zejména Evropany, aby osídlili zdejší nekonečné planiny. Další obrovská vlna přistěhovalců přišla v několika posledních desetiletích z Asie a samozřejmě to nikdo neřekne nahlas, ale můj dojem je takový, že tito převážně méně kvalifikovaní lidé ze zemí jako Indie, Pakistán nebo Čína jsou potřeba pro nižší pracovní pozice, o které rodilí Australané moc nestojí.
V každém případě jsem si já, navíc jako mezinárodní student, udělal v průběhu pár měsíců kamarády v podstatě na každém kontinentu (kromě Afriky) a musím říct, že je opravdu velice zajímavé vzájemně si vyměňovat zkušenosti a postoje z oblastí jako je rodina, bydlení, koníčky, stravování a jiné každodenní starosti a radosti. První věc, kterou je třeba zmínit je fakt, že přestože jsem si myslel, že naše krásná zemička v srdci Evropy je lidově řečeno „pupek světa“, tady člověk zjistí, jak strašně bezvýznamní a nicotní ve skutečnosti jsme. Často si také myslíme, že by lidé například z Asie měli o naší kultuře a naší zemi alespoň něco vědět a pokud tomu tak není, jsou podle našeho názoru minimálně nevzdělaní. Kde je Praha, a že máme nejlepší pivo na světě musí vědět přece všichni na celičké matičce Zemi.
Upřímně… není tomu tak a musím přiznat, že jsem se v jednom rozhovoru s jedním Indem musel trochu zastydět, když jsem se podivoval, že on sice ví, že nějaká Česká republika existuje, ale naprosto netuší, že je blízko Německa ve střední Evropě, načež on se mě zeptal kolik máme obyvatel a na moji odpověď, že máme 10 milionů následovala jeho otázka, kdy se mě on zeptal, co vím já o jeho provincii na severu Indie (jejíž jméno jsem dávno zapomněl), protože ona má 56 miliónů obyvatel, tudíž je víc než 5x větší než ČR. No musel jsem přiznat, že o jeho severoindické provincii jsem neměl ani tucha. Mimochodem věděli jste, že se v Indii mluví více než 700 jazyky? Moje druhá velká zkušenost přišla v momentě, kdy jsem pochopil, jak málo mě zajímají každodenní celosvětové události zejména přírodní katastrofy a válečné konflikty, které se denně dějí všude po světě, a jaké máme obrovské štěstí, že je naše malá evropská zemička uchráněna opravdu vážným přírodním katastrofám a politickým konfliktům a my si v podstatě můžeme v relativním klidu žít naše bezvýznamné životy.
Seznámil jsem se na jedné sportovní akci s moc fajn klukem z Pakistánu, který se jmenoval Waqat a v současné době hraje profesionálně kriket v Sydney. Musím teda říct, že na to, že mu bylo 21 let byl mimořádně názorově vyspělý a někoho tak inteligentního, sympatického a veselého člověk jen tak nepotká. Opravdu mi padnul do noty a po tom, co jsme se trochu víc seznámili mi řekl, že právě prožívá trochu těžší období, protože mu při katastrofálních záplavách v Pakistánu zemřela půlka rodiny. Já byl samozřejmě v šoku a v ten moment jsem si uvědomil, jak mi nějaké záplavy v Pakistánu byly předtím naprosto lhostejné, i když jsem o nich četl v novinách a teď když vidím opravdového člověka, který jimi byl tak těžce zasažen, jak jsou najednou strašně a hrozivě blízko.
Co se týče dalších kulturních rozdílů, tak jich je tolik, že by se o nich dal napsat román. V podstatě každý národ má svojí historii a kulturu a všichni bojují se svými problémy a nesou si často vlastní historické šrámy a jizvy stejně jako my. Takže nemusíme zase přehnaně trpět tím, že jsme byli 40 let okupování Rusy nebo, že jsme ztratili národní hrdost, když jsme se po Mnichovské dohodě nepostavili Hitlerovi. Po mnoha rozhovorech o historii a problémech daných zemí jsem došel k názoru, že podobnými a podle mě i mnohem vážnějšími problémy trpí v podstatě všichni. Na druhou stranu si myslím, že přestože jsou kulturní rozdíly a odlišnosti hodně zřetelné, v podstatě jsou všichni lidi stejní a nakonec všichni řeší úplně ty samé problémy. Myslím, že v tomhle hodně pomohl internet, který naprosto smazal jakékoliv hranice.
Co mě hodně pobavilo, byla hodina ve škole na téma rodina, kdy jsme měli na papír nakreslit náš rodokmen, obsahující alespoň rodiče a sourozence a spolužák Aziz ze Saudské Arábie říkal, že potřebuje ty papíry alespoň dva….. ??? ..... , načež napsal jméno svého otce, u něho udělal čtyři odrážky, ke kterým napsal 4 ženské jména a od nich dalších x odrážek, kde psal nepřeberné množství jmen. Na otázku kolik členů má teda vlastně jeho rodina odpověděl, že má tátu, čtyři maminky, třiadvacet bratrů a osm sester. Všichni se mají rádi, a i když nežijí všichni spolu často se navštěvují a normálně spolu vycházejí. V jeho zemi může mít muž až 4 manželky a on sám to podle svých slov bere jako samozřejmost, že se při zakládání rodiny s jednou rozhodně nespokojí, načež se ve třídě rozhořela vášnivá diskuze mezi ním a emancipovanými holkami ze západní Evropy, kterým to, že chlap má nárok na víc žen rozhodně normální nepřijde.
Podobnými veselými historkami se studentský život jenom hemží a co mě ve škole dále zaujalo byla třída která byla naprosto prázdná, žádný nábytek, pouze koberec a na moji otázku, k čemu ta místnost slouží, mi učitel odpověděl, že to je místnost pro vykonávání motliteb pro lidi zejména z muslimských zemí. Musím přiznat, že jsem tam pak opravdu jednou zahlédl člověka, který tam na koberci v předklonu meditoval.
Další pozoruhodný aspekt je ve škole k vidění na toaletách, kde je podrobný návod k tomu, jakým způsobem si po použití záchodu umývat ruce. Trochu jsem se zarazil proč dávají takové návody dospělým lidem do školy, spíš bych to pochopil někde v mateřské škole až mi došlo, že hygienické normy se mnohdy země od země hodně liší a například lidi z Bangladéše jsou pověstní tím, že jejich osobní hygiena často nedosahuje evropských norem.
O tom, že třeba i kultura bydlení se opravdu hodně liší u lidí z Asie jsem se ostatně sám přesvědčil při hledání vhodného ubytování, a když jsem viděl dvoupokojový byt, ve kterém bydlelo 8 Číňanů a ještě pronajímali obývák, že by se dalo spát na pohovce, tak jsem si říkal, jestli to opravu myslí vážně. Jim to přišlo naprosto normální a to, že sdílí byt s dalšími 10 lidmi jim vůbec nepřijde zvláštní, protože tak se prostě u nich žije a jsou na to zvyklí…. ale pozor v daném bytě bychom měli zadarmo rýži v neomezeném množství jako bonus pokud bychom se rozhodli nabídku přijmout, podle pronajímatele bytu fantastická nabídka.
My jsme si nakonec s kamarádem Frantou našli vlastní pokoj v domě, kde kromě nás bydlí ještě dvě holky z Francie, dva Brazilci a Ital. Všichni jsou v podstatě podobného ražení jako my, takže si žijeme v takovém evropsko-jihoamerickém pohodovém stylu. Moje škola se jmenuje English Language Company a musím říct, že kromě multikulturní atmosféry, která tam panuje jsem byl opravdu mile překvapen kvalitou výuky a musím se omluvit všem západním učitelům i jejich školskému systému, o kterém jsem měl nemalé mínění. Myslím, že se u nás doma často hodně mýlíme, když prosazujeme naše tradiční školství jako to nejlepší pro studenty. Místní učitelé angličtiny berou práci opravdu jako poslání a musím říct, že ty jejich pedagogické výkony často hraničí s hereckým povoláním, protože kolikrát udělají v hodinách takovou show, že dokážou zaujmout i ty nejotrávenější studenty.
Samozřejmostí je využívání nejmodernějších pomůcek včetně počítačů a hlavně samotný obsah výuky je podle mě obrovsky zajímavý. Samozřejmě, že je každý učitel jiný a je jasné, že jeden může být lepší než druhý, co jsem měl ale zatím možnost vidět a zažít, tak všichni učitelé byli naprosto perfektní. Pokud se k tomu přidá i zájem studenta něco se naučit je opravdu jazykový pokrok raketový. I když komunikace s lidmi mimo školu je samozřejmě velice důležitá, myslím, že nejvíc mi do jazykového pokroku dávají právě ty hodiny ve škole. Stejně ale člověk poznává při komunikaci s rodilým mluvčím víc a víc, že vlastně ten jazyk vůbec neumí. Proto bych zakončil dnešní blog mottem slavného řeckého filozofa Socrata: „Vím, že nic nevím“, které plně vystihuje moje pocity při studiu angličtiny.
Z australského Sydney všechny zdraví,
Pavel Sedláček
|
O autorovi:
