Utrápená cesta do Sydney a nečekaný imigrační problém s kopaninskými kopačkami 10.08.2010 | autor: Sedláček Pavel | rubrika: Na cestách
Sydney - Tak je to tady! Po dlouhých přípravách a nekonečném loučení s rodnou hroudou konečně přišel den D a spolu s kamarádem Frantou míříme do Ruzyně odkud nám za necelé dvě hodiny letí spoje do Soulu a následně do Sydney, oba provozované korejskou leteckou společností KoreanAir.
 Povinné procedury na letišti – check-in, odbavení zavazadel, kontrola příručního zavazadla rentgenem a po srdceryvném rozloučení s kamarády směřujeme k určenému gatu, kde už je shromážděna poměrně početná skupina spolucestujících převážně asijského vzezření. Pohodlně se usadíme do křesel, čekáme na nástup do letadla a už je tu první problém – „Prosíme pana Pavla Sedláčka cestujícího do Soulu, aby se dostavil k odletové přepážce“, zní z letištního tlampače a ve mně by se v ten moment krve nedořezal. Nervózním krokem přicházím za pohlednou letuškou a ta mě prosí o souhlas se změnou mého sedadla v letadle, aby mohla umístit korejskou rodinu s dětmi k sobě. S gentlemanskou samozřejmostí souhlasím s přesunem do přední části letadla smířen s tím, že si s Frantou během desetihodinového letu moc nepopovídáme a ještě netuším, že mě ve druhé nejpřednější řadě nečeká nic dobrého.
Je přesně 19:15 středoevropského času, letadlo vzlétá a já naposled vidím okolí Prahy a říkám si, že tam někde dole pod námi zrovna běhají kopaninští borci po lesích a nabírají kondici na novou sezónu. Let probíhá naprosto normálně, dokonce mám k dispozici i vlastní malou obrazovku, kde se dají sledovat filmy, poslouchat hudba nebo hrát počítačové hry.
K večeři volím raději jistotu a vybírám si kontinentální menu. Jídlo je ucházející a v podstatě odpovídá tomu, co v česku nazýváme kuřecími kousky s mačkaným bramborem. Porce pro aktivního fotbalistu teda nic moc, ale dostávám i moučník a zeleninový salát, takže jsem celkově spokojen. Po večeři si pustím nějakou americkou komedii v anglickém znění a pomalu se chystám na pokus o spánek. Bez šance! K mému štěstí sedí přímo přede mnou v nejpřednější řadě mladá maminka s půlročním miminkem a malý cestující dává po celou dobu letu všem poměrně jasně najevo, kdo je v letadle skutečným pánem. Ne, že by na tom byli cestující vzadu nějak podstatně lépe než já, ale přece jenom, když máte 1 m od sebe řvoucí sirénu, tak se vskutku usíná velmi špatně. Maminka se snaží o klid co ji síly stačí (klobouk dolů před ní, troufnout si na tak náročný let s takovým malým ďáblem to vskutku vyžaduje kus odvahy) nicméně po většinu letu se její snaha všemožně podporovaná letuškami míjí účinkem.
Konečně je tady Soul, letiště je vskutku velmi moderní a neuvěřitelně čisté a upravené. Dokonce i na záchodech je takové čisto, že by i u McDonalda zbledli závistí. Čeká nás 6 hodin čekání na přípoj do Sydney a trávíme je povětšinou posedáváním v letištní hale. Následný let se liší od předchozího tím, že sedíme vedle sebe a v dostatečné vzdálenosti od potenciálních rušitelů nočního klidu, na druhou stranu postrádáme vlastní obrazovky s filmy a ostatní zábavou. Jak jsme byli poučeni, ne každé letadlo KoreanAir má tyto vymoženosti k dispozici a závisí v podstatě na štěstí, kterým konkrétním strojem člověk letí. Po pohledu do talíře asijského souseda s korejským jídlem, který u mě způsobil podezřele nepříjemný pocit v žaludku volíme k večeři raději tradiční evropskou klasiku, ale k pití zariskujeme a poručíme si korejské pivo v plechovce s názvem Cozz a jako přídavek na ochutnání i korejské víno v malém kelímku. Po prvním loku zmíněné pivní lahůdky mi málem vyskočily oči z důlku. Chutnalo to jako zkažený vitacit s pěnou… a přestože si naši asijští spolucestující vychutnávali daný mok jako to nej, co si lze pod pojmem pivo představit, museli jsme s díky a úsměvem celý obsah plechovek letuškám vrátit. Korejské víno nedopadlo v hodnocení o moc lépe a já jen láskyplně zavzpomínal na naši nejlevnější krabicovou vinnou produkci z Tesca.
Tento druhý let byl možná ještě únavnější než předcházející, a i když byl v letadle relativní klid, stejně se člověk v podstatě vůbec nevyspal, ať se snažil sebevíc. Těsně před přistáním nám letuška rozdala kartičky pro australské imigrační oddělení, které obsahovaly seznam věcí, jejichž dovoz je do Austrálie zakázán a požádala nás, abychom kartičky podepsali a při příletu je odevzdali imigračním úředníkům. Austrálie má kvůli jedinečnosti zdejší přírody mimořádně přísná kritéria pro dovoz produktů biologického původu. Mají strach, aby nedošlo k negativnímu ovlivnění zvnějšku a narušení zdejšího citlivého prostředí stejně jako, když tady byli v minulosti přivezeni králíci, kteří se následně nekontrolovatelně rozmnožili a způsobili řadu problémů. Za zatajený dovoz potravin v jakékoliv formě, semen, částí rostlin apod. hrozí velmi přísné pokuty a v některých případech dokonce i vězení. Všechna zavazadla jsou kromě rentgenu podrobena i prohlídce cvičených psů, kteří mají za úkol vyčenichat právě tu vaši pečlivě uschovanou štangli vysočiny a následně celníky štěkotem upozornit, že právě Vy jste potenciální narušitel australské biologické rovnováhy. Kromě potravin obsahuje seznam i tradiční zakázané věci jako drogy, zbraně nebo léky přesahující přiměřené množství pro jednoho člověka.
O všech těchto věcech jsem samozřejmě věděl dopředu, že je dovážet nesmím a suverénně zaškrtával u všech položek NE až jsem došel k položce číslo 9, u které mi malinko zamrzl úsměv na rtech. Doslova tam stálo, že je zakázáno dovážet půdu v jakékoliv formě a stejně tak i sportovní vybavení, zejména sportovní obuv, na které jsou přichyceny zbytky cizí půdy. Okamžitě mně zabloudily myšlenky k mým adidasovým kolíkům a lisovkám, které jsem si suverénně, sice poměrně čisté a umyté, vezl do Austrálie, ale ani ve snu by mě nenapadlo čistit jejich podrážky od všech miniaturních nečistot.
Přemýšlel jsem, jestli by opravdu mohla kopaninská tráva způsobit ekologický rozvrat australské fauny a flóry a nakazit zdejší klokany a ptakopysky nějakou nepředstavitelnou chorobou a nakonec se rozhodl i u této kolonky zaškrtnout NE a vyhnout se tak zdlouhavým prohlídkám mých zavazadel s rizikem ztráty obou párů kopaček. Nakonec naštěstí vše dopadlo dobře a policejní pes byl zřejmě vycvičen opravdu jen na zmíněný salám a mé tašky jen tak zběžně proběhl a já vstoupil v doprovodu dalších spolucestujících na australskou půdu pevně doufající, že pokud tady mají opravdu moje kopačky zanechat nějakou stopu, bude to stopa čistě fotbalová :-)
Z australského Sydney všechny zdraví,
Pavel Sedláček
|
O autorovi:
