To pravé Řecko. Skočka na výletě do Chalkidiki. 29.04.2009 | autor: Skočdopole Martin | rubrika: Na cestách
Je před námi další víkend a my se rozhodujeme, co s ním. Má být příjemných 25 °C, slunečno. Ideální počasí pro výlet. Rozhodli jsme se pro Chalkidiki (někdo je může znát pod názvem Tři prsty), které jsou vzdálené 2 hodiny cesty autem od Soluně.
Jdeme se optat, co stojí půjčení auta do nedaleké ulice, ve které je zhruba 30 autopůjčoven (v Soluni, když potřebujete např. něco okopírovat, tak všechny copycentra jsou soustředěna v jedné ulici, to samé platí i pro jiné specializované obchody. Holt smůla pro člověka, co bydlí na druhém konci města). Žena za pultem se tváří „velmi příjemně“, když jsme ji vyrušili ze sladkého celodenního nicnedělání. Po asi hodinovém čekání, než si madam opsala naše občanky, zkontrolovala poškození aut, to vše odehrávající se ve vražedném tempu a s eutiziasmem na její tváři se nám dostalo té cti převzít klíčky a nasednout do zlobrvozu Chevrolet Matiz, který má tak metr na délku a půl metru na šířku a vydat se na cestu.
Jestliže chcete řídit v Soluni, musíte se notně obrnit trpělivostí a mít nervy ze železa. Z dopravní situace, která panuje v tomto městě, by Stanislav Huml určitě neměl radost. Po nekonečném kličkování a troubení se konečně vymotáváme z města. Zbytek cesty již probíhá v poklidném tempu a bez stresu za doprovodu řecké muziky, která je jak nekonečná smyčka a vy nevíte, kdy skončila jedna písnička a začala druhá. Bohužel, nešla naladit jiná stanice...
Po zhruba hodině a půl přijíždíme na prostřední poloostrov, míjíme malebné vesničky, kde bílé baráčky ostře kontrastují s modrou oblohou. Podél cesty se táhnou nekonečná pole vinné révy a když konečně spatříme modrozelené moře, uvědomíme si, že tohle je to pravé Řecko. Jeden španělský student nám poradil, ať přespíme ve městečku Sarti. Vydáváme se tedy tam. Zpětně mu musím poděkovat za tuto radu. Městečko je to opravdu krásné a poklidné. V obchodě jsme si nakoupili všechny nezbytné propriety a vydali se na pláž. Ta byla celá jen a jen naše. Turistická sezona začíná až v půlce května a místní lidé chodili podél pláže v zimních kabátech a ani je nenapadne přiblížit se k moři. Byli jsme pro ně trošku atrakce, když nás viděli jak se vesele rochníme ve studené vodě. Jedna starší pani se dokonce křižovala. S finským a belgickým kolegou objevujeme rybářskou loďku, kterou se rozhodneme „vypůjčit“ a vydáváme se na moře. Ještě nikdy předtím jsem nepádloval s pramicí na širém moři a musím říci, že to je pěkná makačka, než se dostanete přes vlny, které jsou u pobřeží, ale když toto vše překonáte, odměnou je vám božský klid a slušné spáleniny od slunce...
K večeru se začínáme poohlížet po nějakém ubytování. Od španělských spolužáků, co zde byli na výletě, jsme dostali číslo na jeden pension. Pro zredukování nákladů se domlouváme, ze si pronajmeme pouze jeden pokoj. Jsem zvědavý, jak se v něm v devíti lidech vyspíme... Rozhodujeme se, že vyšleme jednoho Belgičana s Estonkou, kteří se budou tvářit jako zamilovaný pár, aby vyzvedli klíče od majitelky a ta neměla ani nejmenší tušení, že se v jednom pokoji chystá přespat 9 lidí . Po krátké době se náš páreček vrátil i s klíči. Jedeme se tedy ubytovat.
Co s načatým večerem? Nacházím pěkně vypadající tavernu. S majitelem a zároveň číšníkem v jedné osobě se domlouváme, aby nám na jednom talíři přinesl od každého něco a objednáváme si vychlazený Amstel a vína. To co nám zanedlouho začal majitel servírovat na stůl, tak z toho přecházel zrak. Přinesl obrovský talíř plný zeleniny, různých sýrů, zaziky a dozlatova upečený chleba. Když jsme dojedli tento talíř, byli jsme příjemně nasyceni a již jsme neočekávali nic další. Chyba lávky, číšník přinesl další obrovský talíř plný grilovaných klobásek, sekané a steaků..... S velkými obtížemi jsme zvládli i tento a jen jsme tiše sténali, naříkali a mysleli na lidi v Africe. Jenže co následovalo dále, z toho se mi chtělo plakat.... Majitel přinesl další obrovský tác plný místních specialit, jako jsou ryby, chobotničky a různá další mořská havěť. Bohužel, jsme museli půlku jídla nechat, protože už to opravdu nešlo kam dávat. Také jsme se trošku začínali obávat toho, co to bude všechno stát, protože víme, jaké jsou ceny v Soluni a za normální jídlo, které vás ani pořádně nezasytí zaplatíte 15 €. K našemu úžasu, když přinesl majitel účet, celá tahle paráda se vším všudy stála směšných 90 EUR , což je v devíti lidech téměř nic. Majitel a místní štamgasti si nás oblíbili a na závěr celého večera si s námi připili domácí pálenkou Ciporo, byl to tak trojitý panák, který vám po vypití na ex vžene slzy do očí a nemůžete pak dalších deset minut vůbec mluvit a nevíte, co se s vámi děje. Ale také musím říci, že mě po něm přestalo bolet v krku a odešla mi rýma...
Večer jsme zjistili, že v devíti lidech se v tak malém kamrlíku opravdu nedá přespat, tak jsem se šel raději vyspat do zlobrvozu. Honza Horák ví, o čem mluvím :-)
|
O autorovi:
