P ř e d n í K o p a n i n a – Trenér Pavel Mejdr ho označil jako nejlepšího hráče zápasu, v němž Přední Kopanina nečekaně vyhrála 2:0 v Brozanech. Tento duel ale pro záložníka Romana Vyšatu skončil velice smolně: po druhé žluté kartě byl minutu před koncem vyloučený a přijde tak o domácí duel s Kladnem B. „Vyloučení bylo zbytečné. Proti Kladnu nemůžu hrát, což mě štve. Cítím se dobře, vím, že bych mohl klukům na hřišti pomoct,“ lituje 33letý Vyšata.

Co říkáš slovům trenéra Mejdra, který v Brozanech všechny pochválil, ale tebe speciálně?
Neřekl bych, že jsem hrál nějak skvěle, ale je pravda, že to byla z mé strany docela jízda. Deset minut před koncem jsem už lezl po čtyřech. Z toho asi pramenily i ty žluté karty a následná červená. První karta byla nesmyslná. Šel jsem mezi dvěma hráči do souboje, odhlavičkoval jsem míč a rozhodčí písknul můj faul. Jestli to byl faul, tak na mě. Řekl jsem rozhodčímu, že jsem byl mezi dvěma hráči. Pak jsem se zeptal, co přesně pískal. Bylo to naprosto v klidu a bez emocí. Jenže on mi dal kartu za řeči.

Druhá karta už ale byla zasloužená za zakopnutí míče...
Rozhodčí zapískal, já měl napřáhnuto a nohu jsem už nezastavil. Nedokážu to vysvětlit, kdo hraje fotbal, určitě to zažil. Věděl jsem, že je to špatně, ale už jsem ten pohyb prostě nedokázal přerušit. Bylo to na kraji šestnáctky, stejně bych míč odkopával, i kdyby se nepísklo. Noha mi šla setrvačností. Do toho mě chytla křeč, spadnul jsem na zem. Když jsem se zvedal, rozhodčí už byl u mě a věděl jsem, že je hotovo.

Zkazila ti červená karta radost z nečekané výhry?
Radost mi to v tu chvíli nezkazilo, ale štve mě, že budu chybět proti Kladnu. Trenér nás před zápasem varoval, abychom si dali bacha na zbytečné vyloučení. Jsem tady nejstarší hráč a takhle pěkně to naplním (ironicky). Místo toho, abych byl čistej, nechám se vyloučit. Ale kluci vědí, že ta první karta být neměla. Všichni slyšeli, že jsem rozhodčímu neřekl nic špatného, jen jsem se ho slušně zeptal, co to píská.

Dá se říct, že bys měl jít jako nejstarší hráč týmu na hřišti v tomhle směru příkladem?
Určitě jo. Já se snažil celý druhý poločas kluky uklidnit, byli jsme zbytečně podráždění, štěkali jsme po sobě, místo toho, abychom si dali míč v klidu do nohy, i když to bylo těžké a byli jsme pod tlakem.

Teď čeká Kladno B. Výhra by vás už hodně přiblížila k záchraně, souhlasíš?
Pokud vyhrajeme, budeme na tom už hodně dobře. Myslím, že ještě potřebujeme šest bodů k záchraně. Když porazíme v sobotu doma Kladno, ty další tři body už někde uděláme. Snad kluci proti Kladnu rozhodnou už v první půli. Přijdu se podívat, ale před koncem budu muset odjet do práce. Snad už bude o výsledku jasno.

Mluvil jsi o tom, že to pro tebe v Brozanech byla velká jízda. To vypadá jako známka toho, že máš dobře natrénováno, když vydržíš ve velkém tempu celý zápas.
Cítím se dobře, ale ještě to po mém zranění není stoprocentní. Pořád musím posilovat nohy. Potřebuju sílu. Kondičně jsem nikdy neměl problém, ale síla je důležitá. V Brozanech jsem absolvoval mraky soubojů ve vzduchu, dost jsem se vysílil. Ke konci zápasu jsem už trochu šlapal vodu a dost jsem se díval po hodinách. Těšil jsem se na konec, kterého jsem se nedočkal. Naštěstí jsme nedovolili domácím vstřelit kontaktní gól a udrželi stav 2:0. Asi je to hodně překvapivý výsledek, ale my jsme měli velkou chuť, na zápas jsme se strašně těšili.

Ty jsi byl dlouho zraněný, naskočil jsi až nedávno proti Litvínovu. Stojí za tvou současnou formou i ta vynucená pauza? Dá se říct, že sis odpočinul a máš velkou chuť do fotbalu?
Před začátkem soutěže jsem se zranil a dlouho jsem chyběl. Je jasné, že jsem se těšil, ale neřekl bych, že se mi nějak extrémně daří. Já ještě nejsem maximálně spokojený. Chtěl bych týmu víc pomoct, nějakým gólem, přihrávkou, rozhodnout nějaký zápas.

Ty jsi ale nikdy nebyl extra gólový hráč, ne?
No, to ne. V divizi mám dva góly. Jeden v minulé sezoně, jeden letos. Sice jsem vždy hrál jen půl sezony, ale i proto říkám, že bych chtěl být víc platný v tomhle směru. Zatím mi chybí síla, abych byl platnější a vytvořil toho víc.

Nedávno jsi ale „vytvořil“ nádherný gól proti Litvínovu, pak sis hodně užil oslavy na hřišti...
To bylo super. Zvýšil jsem na 3:1, ten gól nás uklidnil. Takhle bych chtěl pomoct častěji. I když proti Litvínovu to byla trochu náhoda. Vlezl jsem po několika měsících na hřiště, prásknul jsem do míče a byl z toho gól.

A co ta oslava, při které ses hodně vyblbnul? Máš připravenou nějakou další?
Oslavy mě napadají spontánně. Hrával jsem hokej a tam jsem tím byl známý, že jsem vždycky vymyslel nějakou parádičku (usmívá se). Kdybych dával víc gólů, bude těch oslav víc. Tady na Kopanině jsem toho zatím moc nedal, takže moc videí není. Spíš ale blbnu, když je zápas vyhecovaný a má šťávu. To si pak člověk víc užije a napadne ho nějaký nesmysl. Po gólu by si hráči měli trochu pohrát s diváky. Je to taky baví, když uděláš nějakou srandu. Pak jdeš ze hřiště, plácáš si s nimi, oni se smějí a tebe to hřeje.

Možná bys řádil častěji, ale hodně přitahuješ všemožná zranění. Sráží tě hodně tyhle henrí výpadky?
Když jsem se dostal do formy, vždycky nějaké zranění přišlo, to je pravda. Míval jsem spoustu malých fotbálků, což jsem už odboural. Myslím, že mi to pomohlo. Po zápasech se cítím líp, i když jsem starší. Ráno taky vylezu z postele a jsem víc v pohodě. Neříkám, že je to super, ale je to lepší. Absence malých fotbálků je znát. Tam se jezdí nahoru-dolů, je to na tvrdých hřištích, úpony dostávají zabrat. Doufám, že když jsem je zrušil, tak ještě nějakou chvíli vydržím.

Je ti 33 let. Jak dlouho ještě plánuješ hrát?
Dopředu to neřeším, fotbal mám rád. Dokud to půjde, budu hrát. Teď sice předěláváme barák, takže mám dost starostí, ale já vždycky prosazoval fotbal skoro na první místo. Určitě ještě nechci skončit.

Takže budeš pokračovat na Kopanině?
O tom jsme se ještě nebavili, ale dřeme tady jako blázni, abychom udrželi divizi, což se nám snad podaří. Byla by škoda, aby někdo odcházel, že by se tenhle tým měl rozpadnout. Já jsem Kopaňák, přišel jsem v prosinci 2005, služebně jsem tady ze všech hráčů nejstarší. Teda mimo Jandise (Martin Janda), ale ten už s námi chodí jen trénovat, to se nepočítá.

Projevuje se nějak v kabině, že jsi nejstarší služebně a po exligistech Haškovi s Marešem i věkově?
Ne, na to se už dneska nehraje. Je jiná doba. Dřív bývali mazáci, teď už ne. Jen si myslím, že by měli mladší hráči mít k těm starším trochu větší úctu, takový zdravý respekt. Když jsem byl mladý, choval jsem se ke starým jinak než ke klukovi, kterému bylo dvacet jako mně. Pokud přijde do kabiny mladý hráč a chová se takhle, je mi sympatičtější než kluk, co přijde a hned je ho plná kabina. Každý se může projevit, ale až časem, přijde to automaticky. Já se k mladým chovám dobře, nepéruju je, ale nemám rád ty suverény.

Teď patříš podle trenéra k lídrům na hřišti. Jak je to v kabině? Jsi tam hodně slyšet?
Teď až tak ne. Je to způsobené i tím, že jsem dlouho chyběl. Radši táhnu tým na hřišti než v kabině. Patřím do nějaké rady starších, ale hlavně potřebuju dobré výkony. Ty musí být nejdřív, pak může přijít nějaký respekt. Když nejsem ten, co na hřišti strhává ostatní, nemůžu vyžadovat aby za mnou šla kabina. Ani to neočekávám.

Dřív jsi v kabině zastával funkci pokladníka. To pořád platí?
Souvisí to se zraněním: byl jsem pokladník, ale zranil jsem se a předal kasu Jeřábovi (Petr Jeřábek). Když jsem se vracel, zůstalo to tak. Nepřišlo mi důležité, aby se ta funkce vracela. Jeřáb jako pokladník funguje dobře.

Ale tvé tradiční místo v rohu kabiny ti zůstalo, ne?
Jasně, sice jsem do toho musel zajíždět trochu ostrýma loktíkama, ale místo jsem si uhájil (usmívá se). Jen číslo dresu jsem musel oželet. Do mé osmičky mi zajel Tomáš Bláha.

Tolik ti na ní záleží?
Nejsem ten typ, že osmička je moje, bude moje a jinak to nejde. Nebudu brečet a hádat se o ní, ale mělo by se vědět, že je to moje číslo (směje se). V Brozanech jsem ní hrál po zranění poprvé a cítil jsem se úplně jinak. Já osmičku zdědil po Tomášovi Cigánkovi, měl jsem jí celou dobu. Jenže pak se člověk zraní a číslo mu vezme nějaká naplavenina (směje se). Vzal jsem si dvanáctku. Za osmičku ale nebudu bojovat, je jedno, co budu mít na zádech, hlavně aby se mi dařilo.

Jsi policista, mohl jsi použít donucovaních prostředků.
(Usmívá se) To je pravda, mohl jsem zkusit donucováky. Já jsem ale hodný strážník. Snažím se s lidmi řešit situace v klidu. Když to není vyloženě nějaká prasárna, tak si to s nimi vyříkám a chci, abychom se rozcházeli v dobrém. Aby jméno policie nebylo takové, jak se říká. Snažím se dělat svou práci tak, aby na nás byl jiný náhled.

Lidé vás moc rádi nemají, to je pravda.
Nebudou nás mít nikdy rádi, když jim bereme peníze a za něco je peskujeme. Já ale chci, aby uznali svou chybu a příště ji už nedělali. Jenže hodně lidí nic neuzná a jen se hádá. Obhajují se a vymlouvají, to jsou den co den nějaké pohádky. Lepší je uznat, že něco bylo z jejich strany špatně. Pak řeknu: Dobře, jsem rád, že jsme se domluvili, příště se snažte to udělat správně. Radši diskutuju než přistupovat ihned k razantním sankcím. Pak vzniká takové jméno, jaké máme. Já nejsem pro nekompromisní řešení. S lidmi si radši pokecám, rozejdu se s nimi s úsměvem, div si s nimi neplácnu. Mám pak lepší pocit. Ten člověk asi taky, příště ten přestupek snad neudělá.

Takže nedáváš pokuty?
Jsem na služebně takový rebel, teda v uvozovkách. Nemám tak velkou finanční činnost, ale mám dobrý pocit z toho, když to jde vyřešit kamarádsky. I ten člověk může mít radost, že nenarazil na někoho, kdo mu řekne: Tady je zákaz vjezdu, vy to musíte respektovat, dáte mi tisíc korun a nebudu se s vámi bavit.

Proč jsi vlastně zase na ulici? Dřív jsi změnil práci strážníka za kancelář.
Vrátil jsem se na Prahu 6. Byl jsem na ředitelství, ale po dvou měsících pořád stejné pracovní doby od pondělí do pátku jsem nějak vyčichnul. Nebyl jsem schopný ničeho, tak jsem šel zase na ulici. Teď mi to absolutně vyhovuje, šéf mi vychází s fotbalem vstříc, což je pro mě důležité.