Přední Kopanina (bok) - Kdyby měl víc štěstí, byl by teď profesionálním fotbalistou. Jenže o tuhle šanci připravilo Šimona Honetschlägera zranění kolena: před rokem si přetrhnul křížový vaz a z dohodnutého angažmá v druholigovém Sokolově sešlo. Místo bojů ve druhé lize se Honetschläger vrací na hřiště v dresu lídra přeboru z Přední Kopaniny. Když v minulém kole proti ČAFC nastoupil po dlouhé době v základní sestavě, patřil k nejlepším hráčům. „Že to říkali lidi z Kopaniny? Asi mě chtějí podržet,“ vtipkoval 25letý záložník.

Ale opravdu to vypadalo, že se cítíš na hřišti dobře.
To jsem se taky cítil, ale ze začátku jsem byl nervózní. Ani nevím proč, časem se to zlepšovalo.

Ty a nervózní? To mi moc nesedí.
No právě. Já jsem to taky nikdy nezažil. Asi to bylo způsobené tím, že se člověk bojí. V zimě jsem se do soubojů vyloženě bál. Ale je to lepší a lepší. Ve druhém poločase už jsem dokonce šel do soubojů s Koublikem (bývalý hráč Kopaniny, dnes záložník ČAFC, Petr Kouble), což není sranda.

Takže už chodíš do soubojů bez obav?
To úplně ne, ale je to relativně v pohodě. Koleno sice pořád trochu bolí, ale jde to.

Jak bys zhodnotil svůj výkon?
Pořád mám rezervy. Logicky na tom nejsem úplně nejlíp fyzicky a rychlostně. Cítím, že jsem byl v tomhle směru před rokem úplně jinde. No a ta fotbalovost se snad neztratí. Až se budu cítit lépe fyzicky, tak se zlepší všechno.

Jak jsi dobu, kdy jsi byl zraněný, prožíval?
První měsíce byly dost špatné. Nebyl jsem na tom dobře psychicky. Zlepšilo se to až když jsem zase začal trénovat. Ale to bylo v zimě a umělá tráva nebyla ideální. Kdybych to shrnul, bylo to pro mě celkově nejhorší období v životě.

Předpokládám, že to bylo hodně ovlivněné ztracenou šancí na profesionální fotbal.
To je pravda, bylo to hodně tím. Musím se přes to přenést.

Spoluhráč Martin Hašek, který tenkrát trénoval Sokolov, ti nabídl angažmá. Jak to přesně bylo?
Po zápase s Motorletem za mnou přišel a dal mi nabídku. Byl jsem zaskočený, to se přiznávám. S kamarády jsme si dělali srandu, že mě Hašan vezme k sobě do týmu, ale opravdu jsem takovou nabídku vůbec nečekal. Nebyl jsem ani nejmladší. Sešli jsme se u Hašana doma, o všem jsme se bavili a já se rozmýšlel. Byly v tom i věci jako stěhování. Rozhodl jsem se, že do toho půjdu a za dva týdny jsem se zranil...

Velká smůla. Myslíš, že tím pro tebe skončila šance na velký fotbal?
Už jsem s tím smířený. Ještě jsem si říkal, že pokud by zůstal Hašan v Sokolově, tak by to možná šlo. Ale tím, že šel do Sparty všechno padlo. Na Spartu už to asi není (směje se). Budu rád, když zůstanu zdravý a budu hrát za Kopaninu.

Pamatuješ si na chvíli, kdy ses před rokem při zápase s Duklou zranil?
Soupeř mě zezadu trochu postrčil a při dopadu se mi otočilo koleno. Netušil jsem, že to bude tak vážné. Nebyla to nijak velká bolest, to až když jsem došlápnul. Chodit jsem mohl. Nikdy jsem s kolenem neměl problémy, přišlo to v hodně špatnou chvíli.

Jaká byla vůbec domluva s Martinem Haškem a Sokolovem?
Že bych začínal v divizním béčku, kde bych hrál zápasy, ale trénoval bych s áčkem a postupně se zapracovával do týmu.

Věřil jsi, že se můžeš prosadit?
Kdybych nevěřil, tak bych na to nekývnul. Když už se taková nabídka vyskytla, chtěl jsem toho využít.

To byla tvá nedávná fotbalová minulost. Pojďme ještě dál. Začínal jsi v týmu MABAPA. Můžeš prozradit, co to bylo za tým?
To už ani nevím. Trénovali jsme v Nebušicích pod panem Lvem, pak pod panem Strupkem. Hrál jsem tam s Mikolandou nebo Holendou. Byli jsme dobrý tým, vyhráli jsme přebor přípravek, poráželi jsme Spartu i Slavii. Ale potom to tam skončilo, přestěhovali jsme se na Motorlet, ani nevím proč.

Na Motorletu jsi pak strávil dlouhá léta. Proč jsi odešel na Kopaninu?
Na Motorletu jsem cestoval mezi áčkem a béčkem. Měl jsem nějaké zdravotní problémy, neměl jsem do fotbalu pořádnou chuť, neshodl jsem se s tehdejším trenérem áčka panem Mikušem, cítil jsem, že to nebylo ono. Potřeboval jsem nový impulz. Měl jsem dvě nabídky: z Uhelných skladů a z Přední Kopaniny. Rozhodl jsem se pro Kopaninu a nelituju toho. Za tu dobu, co jsem hrál přebor a nastupoval proti ní, mi byla sympatická. To rozhodlo.

Klub o tebe stál hodně. Dokonce tě z Motorletu vykoupil, i když jsi byl zraněný.
Vím a jsem Kopanině zavázaný, mám to v podvědomí. Klub mi zaplatil i operaci. Budu to muset Kopanině splatit na hřišti dobrými výkony.

A kdy se podle tebe dostaneš do staré formy?
Budu rád, když aspoň někdy. Snad přes léto. Před zraněním jsem se cítil výborně. Podobné období jsem měl předtím jen jednou na Motorletu, když jsem ještě hrával vpředu, dával jsem góly. Ale bylo to béčko, neměli jsme takovou motivaci, nešlo postoupit.

Teď s Kopaninou motivaci máš. Jak vidíš závěr přeboru?
V sobotu nás čeká hodně důležitý zápas v Královicích. Když ho zvládneme, půjdeme na Duklu s náskokem šesti bodů, což je náš cíl. S Duklou by nám pak stačilo neprohrát.

Trenér Mejdr je známý tím, že u něj hrají jen fotbalisté, kteří pravidelně trénují. Jak to stíháš?
Já si všechno zařizuji pro fotbal a to nejen pro ten můj. Ještě trénuji malé děti na Motorletu. Stíhám všechno. Do tří hodin pracuji, pak trénink s klukama na Motorletu, pak na Kopaninu. Kvůli fotbalu jsem i změnil zaměstnání.

Co teď děláš?
Pro Coca-Cola školský pohár. Jsem na infolince, sbírám výsledky, radím učitelům, sháním hřiště. Celý den se věnuji fotbalu. Tu práci mi dohodil můj kamarád Kuba Tomek, bývalý spoluhráč z Motorletu, který je teď můj šéf.

Dřív jsi dělal ošetřovatele v Jedličkově ústavu. Tam jsi časově nestíhal?
Ale jo, dalo se to, ale bylo to psychicky náročnější. Dostal jsem se tam náhodou: na pracáku mi doporučili místo plavčíka v Jedličkárně. Oni ale chtěli někoho staršího a zkušenějšího. Nabídli mi práci asistenta pedagoda. Zůstal jsem a zkusil to, docela mě to bavilo, prodloužil jsem si tím školní léta, protože jsem byl pořád vlastně na základce. Člověk si z toho musí dělat srandu, i když tam má velkou zodpovědnost. Musíte to brát s humorem. Kdo by to bral smrtelně vážně, nemohl by tam pracovat. Ani děti by ho neměly rády.

Změnila tě nějak práce v Jedličkově ústavu?
Změnila. Vím, že jsou mezi námi i jiní lidé, kteří se ale musí brát stejně, jako normální lidé. To málokdo dělá a je to špatně. Jsou stejní jako všichni ostatní.

Teď úplně jiné téma: máš poměrně netradiční jméno. Odkud pochází?
To bohužel nevím, asi odněkud z Rakouska, po nějakém pra, pra... Až to bude číst táta, tak si bude klepat na čelo, že to nevím.

Předpokládám, že tvé jméno musíš často hláskovat třeba na úřadech. Nemáš s tím v tomhle směru trochu problémy?
Problémy ne. Naopak: každý si mé jméno zapamatuje. Je ojedinělé, to je velká výhoda. Všichni hned vědí, o koho se jedná. Ale je pravda, že mi lidé někdy radši říkají pane Šimone, příjmení se vyhýbají.

A jak ti říkají spoluhráči?
Pane Šimone ne. Spíš Šimi. Nebo teď Kulhánku.

Kulháš?
Já nevím, oni tvrdí, že jo.

Jsi považovaný za fotbalového univerzála. Na kterém postu se cítíš nejlépe?
Nejradši mám střed zálohy. Já byl vždycky ofenzivní, i když jsem byl malý. V dorostu jsem si zkusil poprvé stopera, odehraju to i tam. Ale střed zálohy je nejlepší.

Jaké máš ještě vůbec fotbalové plány?
Já se všeobecně moc do budoucnosti nedívám. Žiju ze dne na den. Chci se fotbalu věnovat, do budoucna určitě trénovat.

Budeš si dělat profilicenci?
Už se na tom pracuje. Jsem přihlášený na licenci B. K tomu, abych byl trenérem, vede ještě dlouhá cesta. Doufejme, že mě někdy uvidíte v televizi.

To je ještě opravdu daleko. Teď by měla Kopanina i ty žít blížícím se zápasem s Duklou, který může rozhodnout o vítězi přeboru. Je to tak v kabině?
Ne, ne, Duklu zatím neřešíme. Teď máme Královice, to bude těžký zápas, nesmíme jej podcenit. Teprve pak přijde Dukla.

A jak to tipuješ?
Já bych si s Kopaninou strašně rád zahrál divizi.