Páťo, už patnáct let propůjčuješ svůj hlas domácím zápasům Kopaniny. Vzpomínáš si, jak ta spolupráce vůbec začala?

Začalo to v Diskoráj Tuchoměřice, což byla jedna z nejlepších diskoték v okolí Prahy, kde jsem pravidelně hrál s rádiem Zlatá Praha. Chodil tam Tomáš Cigánek – tehdejší šéf a dnešní předseda klubu. Oslovil mě přes majitele podniku, jestli bych nechtěl zkusit zamoderovat fotbal. Měli tehdy staršího pana hlasatele, který končil, a chtěli to dělat moderněji, s větší energií a s hudbou. Hned jsem na to kývnul. Fotbal mám rád a na první dobrou mě okouzlilo i samotné prostředí. Protože miluji letadla, byl jsem nadšený, že tady při moderování můžu koukat na přistávající stroje. S Tomášem jsme si lidsky sedli hned napoprvé, takže si našeho patnáctiletého přátelství a spolupráce s Kopaninou nesmírně vážím.

 

Už jsi to naznačil – velké záliby máš v letadlech a cestování. Jaká destinace se ti nejvíc vryla do srdce?

Procestoval jsem toho už hodně a mým velkým favoritem je Španělsko. S přítelkyní jsme byli ve Francii v Nice, takže jih Francie a Barcelona mají u mě velké plus, stejně jako Řecko. Tyhle jižní země mi hodně říkají. Chtěl bych vyzkoušet ještě sever, tam jsem ještě nebyl, a každý říká, že Norsko, Dánsko nebo Švédsko stojí za to. Takže tam bych se chtěl ještě podívat.

 

Láká tě něco i mimo Evropu?

Díky rádiu jsem měl to štěstí, že jsem poznal Jardu Jágra, na což jsem hrozně hrdý. V roce 1999, rok po Naganu, nás pozval společně s mým kamarádem do Pittsburghu přímo na play-off. Bydleli jsme přímo v baráku Jardy Jágra a paní Jágrová nám vařila – její knedlíky byly naprosto skvělé! Viděli jsme dva zápasy play-off, zrovna proti New Jersey. Dneska už je to běžnější, ale v roce 1999, dva roky po revoluci, takových možností moc nebylo.

 

Když tady Tomáše představuješ jako takového velkého pařmena, co bys řekl o Tomášovi a jeho době diskoték?

Tomáš byl vždycky číslo, uměl se odvázat, a proto jsme si sedli. Je to prostě společenský člověk, veselý, přátelský. Na ty diskotéky dřív chodil, myslím, že to ani on nebude tajit. Teď už je klidnější, má radši fotbal, pivko, výlety na kole a manželku. Dřív byl víc do světa, ale byli jsme mladší, je to už skoro dvacet let.

 

Tomáš byl třeba ten, kdo zavíral ty bary a diskotéky?

To si úplně nepamatuji takhle do detailu, ale byl jeden z posledních. Kór když to bylo v Diskoráj Tuchoměřice, protože to měl přes kopec domů, tak samozřejmě pobýval až do konce.

 

Podle čeho vybíráš hudbu na zápase a která písnička dokáže fanoušky nejvíc nastartovat?

Ty písničky se mění, ale mám stálice, které prostě hraju a u kterých vím, že udělají radost lidem i klukům v kabině. V čele je naše hymna, kterou jsem vymyslel a našel já, a schválili jsme ji s Tomášem. Je to fotbalový Crazy Frog (nananá). Kromě hymny hraju hecovací a taneční písničky, třeba Vesnu – Na mě nečekej, nebo něco pro fanoušky a manželku Urbiho.

 

Slavíš tu patnáct let. Na jaký zápas nejvíce vzpomínáš? Máš nějaký v hlavě?

Určitě je tady pár zápasů a vždycky to jsou ty finálové, kdy jsme slavili titul v pražském přeboru a postup do divize. Zažil jsem to tady i s velkými fotbalisty – u jednoho postupu byl Martin Hašek, později výborný fotbalista a trenér. Pak jsem tady zažil éru Tomáše Pešíra. Mám to spojené nejen se samotným zápasem, ale následně i s parníkem Odra, který jsem domlouval. Kluci pařili na špici, nechyběly hrozné pařby na Vltavě a tyhle oslavy mám v hlavě asi nejvíc.

 

Tomáš mi předal informaci, že oslavy postupu Kopaniny po sezóně na parníku byly legendární a vyprávějí se o nich historky. Dokážeš to přiblížit?

Legendy panují a samozřejmě se o nich vypráví. Jeden z našich hráčů se hned na začátku plavby začal líbat s jednou slečnou, která sem do dneška chodí na fotbal a je tady z Přední Kopaniny. Vydrželo jim to až do přístavu – pořád stáli na stejném místě a lidé je fotili! Ve finále to byl kluk, kterému jsem pak hrával i na svatbě. Samozřejmě nechyběly smrště panáků dole a nahoře velká pařba, takže celý pražský přístav věděl, že Kopanina slaví.

 

Jak jsi se dostal k hudbě? Je to nějaká záliba už od dětství, nebo až později?

Můj táta, Rudolf Rokl, byl jedním z nejlepších klavíristů v Česku. Díky němu jsem už za totality poznával hudbu, protože jezdil s Karlem Gottem do Německa a vozil vinyly i cédéčka. Když mě pak oslovil Michal Viktořík – legendární člen skupiny JAR a DJ –, dali jsme dohromady Rádio Golem. Následovalo Rádio Zlatá Praha a Fajn Rádio, celkově jsem v pražském éteru odvysílal devatenáct let.

 

Už jsi to naznačil – tvůj tatínek spolupracoval s Karlem Gottem. Jak moc tě to ovlivnilo?

Byli nejlepší kamarádi od šestnácti let. Když jsem se narodil, odjeli s Karlem na roční stáž do Las Vegas a po návratu mu Karel nabídnul, že bude mým kmotrem. Mám zjištěné, že nikdo jiný od Karla Gotta nikdy nebyl nepokřtěn, takže já jsem jeho jediný oficiální kmotřenec. Karla jsem od malička bral jako strejdu, ne jako ikonu českého popu – chodil k nám domů a jezdil s námi na chatu.

 

Hraješ ho pak třeba víc na svých diskotékách?

Hraju ho dodnes a mám radost, že se doba změnila a i mladí se vracejí k české muzice. Stává se mi, že mi na diskotéce lidé, kteří ani nebyli na světě, když Karel sbíral, přijdou říct o Lady Carneval. Slavíky Karel Gott, Michal David nebo Hana Zagorová dnes neodmyslitelně patří do mého repertoáru.

 

Jak bys popsal sám sebe jako DJ?

Patřím ještě do té staré školy. Dneska je DJ něco jiného, ale já jsem pořád ten, který umí mluvit do mikrofonu a písničky uvádět. Přijedu vybavený originály a cédéčky. O muzice přemýšlím, mluvím k lidem a ti starší, čtyřicátníci a výš, to mají rádi, protože je to ta poctivá diskotéka, na kterou byli zvyklí.

 

Pravidelně hraješ v dejvickém La Fuente. Jak se liší hraní v klubu oproti stadionu?

V Praze držím La Fuente a klub Mexiko v Českém Brodě, kde hraji pravidelně. Rozdíl je v tom, že tady na stadionu hraju před zápasem hodinu a po zápase maximálně jednu dvě písničky. Kdežto v klubu hraju nonstop třeba šest nebo šest hodin a musím do toho dát víc energie. Fotbal si tady na Kopanině užívám spíš jako sport, který mám rád.

 

Působíš také u Motorletu. Jak ses k tomu dostal?

Všechno se stalo díky Tomášovi a tomu, jak show děláme tady na Kopanině. Lidé z jiných klubů si toho všimli – nejdřív si mě se souhlasem Tomáše půjčil Újezd Praha 4 a později mě oslovil Motorlet. Jsem tam už asi pět let, dělal jsem jim i oslavy 110 let klubu s koncertem Michala Davida. Funguje to tak, že v sobotu dopoledne odmoderuju zápas áčka Motorletu a pak hned přejíždím k nám na odpoledne.

 

Pamatuješ si svoji první tombolu a jaké v ní byly ceny?

To si úplně nepamatuju, ale děláme ji s Tomášem už strašně dlouho. Není to o tom, jestli jsou ceny extrémně hodnotné, ale o bonusu pro fanoušky. I kdyby vyhráli „blbé“ pivo nebo klobásu, je to hezké gesto. Začínali jsme na poukázkách do restaurace U Drahušky nebo šálách, dneska si fanoušek odnáší třeba víkendový výlet na horách.

 

Přes týden rozvážíš v poledne jídlo. Poznávají tě zákazníci jako DJ z Kopaniny?

Určitě ano! S některými lidmi jsem si v rámci rozvozů potykal, protože jsme se znali z fotbalu. Když jim přivezeme jídlo, dáme se do řeči a tykám si už i s některými staršími lidmi, které jsem dřív bral jako letité fanoušky. Určitě to vědí, no jasně!

 

Málo se ví, že jsi vystudovaný právník. Věnoval ses někdy téhle profesi?

Věnoval – necelé tři roky jsem dělal koncipienta v advokátní kanceláři v Pařížské ulici a jezdil za klienty do věznic na Pankrác, do Ruzyně i Vinařic. Byla to velká škola života a adrenalin. Ve finále ale zvítězila muzika a Rádio Golem, úplně jsem tomu propadl a dneska toho nelituju. Dělám to, co mě baví, a to je nejdůležitější.

 

Jak často obměňuješ svůj repertoár a jak těžké je tam dávat nové písničky?

To už musí být vyloženě hit stravitelný pro moje fanoušky. Já jsem symbolem osmdesátek, devadesátek a české muziky. Hlídám si hitparády, a když se objeví něco velkého jako Shakira nebo letní Despacito, tak to zařadím, protože to lidé znají z televize. Jinak ale vycházím z osvědčených kompilací a devadesátkových hitů.

 

Kdo je tvůj nejoblíbenější interpret, kromě Karla Gotta?

S Michalem Davidem jsme letití kamarádi, moderoval jsem mu křest cédéček, takže toho uvedu na prvním místě. Mám rád českou muziku obecně – Helenku Vondráčkovou, Hanu Zagorovou. Z těch nových mi nevadí Marek Ztracený nebo Ewa Farna. Rapy mě moc nebaví, mám rád klasický pop. (Takže o víkendu uslyšíme Ewu Farnou?) To víš, že jo, Na ostří nože, to ti slibuji!

 

Závěrečná otázka: Má Patrik Rokl nějaké guilty pleasure?

Jídlo? To určitě ne, chutná mi U Drahušky, těším se tam na oběd každý den. Do pusy bych naopak nikdy nedal žádné brouky, pavouky a podobné asijské speciality, to mě vůbec neláká. Jinak žiju normálně a žádnou vyloženě divnou úchylku nemám, aspoň o žádné nevím!