Jakube, proti Baníku Sokolov jsi šel do hry po hodině. Jak jsi zápas viděl z lavičky a co
se podle tebe po vedení 2:0 změnilo?

Od začátku to pro nás vypadalo příznivě. Věřil jsem, že to dotáhneme do vítězného konce.
Bohužel po ztrátě a propadnutí, kdy jsme neměli zastoupenou obranu, tam někdo vyběhl z
beka. Došlo k chybě a inkasovali jsme zbytečnou branku. Pak jsme to nějak ztratili v hlavě,
soupeř se dostal zpátky do hry a jak srovnali, tak nás to úplně srazilo.

Trenér po zápase mluvil o tom, že týmu postupně docházely síly. Bylo to na hřišti
opravdu tolik cítit?
Tak já osobně, když to řeknu za sebe, tak jsem naskočil do takového zápasu, kdy se to láme
na obě strany, je to nahoru dolů, takže je to těžký. Kluci odmakali celý zápas, takže
souhlasím, že ty síly nám určitě docházely a bylo to znát.

I přes porážku jste v úvodu předvedli velmi dobrý fotbal. Může být právě prvních třicet
minut odrazovým můstkem do dalších zápasů?
Jo, určitě. My víme, jak chceme hrát a že ten začátek se nám povedl. Dali jsme góly po
dobrých kombinacích, které trénujeme a kterými se chceme prezentovat. Takže prvních třicet
minut může být určitě odrazovým můstkem do dalších zápasů.

V neděli jsi pak pomohl béčku k důležité výhře 1:0. Jak náročný byl ten zápas z pohledu
trpělivosti, když rozhodující gól padl až v závěru?
Bylo to hodně náročné na hlavu. Soupeř byl nepříjemný, bojovný a tvrdý, takže se nám do
šancí dostávalo těžko. Nakonec to tam ale padlo po odrazu nebo teči ve vápně, takže jsme byli rádi za tři body.

Béčko v utkání několikrát podržel brankář Zavadil. Dodá týmu takový výkon gólmana
během zápasu extra energii?
Já už několikrát viděl balon v síti, třeba po přímáku nebo jiné situaci, ale Luboš nás krásně
podržel. V těžkých momentech nás to nakoplo a vlastně nás to znovu vrátilo do zápasu, když
jsme už trochu ztráceli víru.

Soupeř šel v závěru do deseti. Věřili jste potom, že rozhodující gól přijde?
Věřili jsme, že posledních 7–8 minut může být lehčích, když byli o jednoho míň. Chtěli jsme
toho využít a kluci to nakonec dokázali proměnit v gól.

 

Je pro tebe důležité, že můžeš pravidelně sbírat minuty i v béčku, když zrovna nejsi v základní sestavě A-týmu?

Stoprocentně. Minuty jsou důležité a nikoho to nebaví sedět, takže když mám tu možnost, je
pro mě důležité hrát.

Bereš zápasy za béčko hlavně jako možnost zůstat v tempu, nebo i jako šanci ukázat
trenérům, že si zasloužíš větší prostor v áčku?
Obojí. Pomáhá mi to zůstat v tempu, abych nevypadl ze zápasového rytmu a udržel kondici.
A dobrým výkonem se dá říct i o větší prostor v áčku. A za třetí pomoct B-týmu, aby oba
týmy úspěšně bodovali.

Během jedné sezony jsi poznal hned čtyři různé soutěže — za Zličín sedmou, a pátou. Za FCPK šestou a čtvrtou ligu. Jak velké rozdíly mezi nimi vnímáš?
Vnímám rozdíl mezi divizí a přeborem poměrně větší, než jsem čekal. Je to víc o soubojích a
menším prostoru na balonu. Mezi sedmou a šestou ligou už tak velký rozdíl nevidím, ale
každý stupeň je znát.

Překvapilo tě po přechodu do mužského fotbalu něco nejvíc? Tempo, souboje nebo
třeba taktika?
Já jak jsem menšího vzrůstu a jsem takový s nižším těžištěm, tak mě nejvíc trápí asi souboje a
menší prostor na hřišti. V dorostu jsem měl víc času na balon, tady už na mě soupeř hned
vystupuje.

Fotbalově jsi vyrůstal v Bohemians, kde jsi prošel od starších žáků až do staršího
dorostu. Co ti angažmá v Bohemce dalo nejvíc?
Nejvíc mi to dalo zkušenosti a určitě mě to posunulo. Jestli jsem byl předtím nějaký extra
talent, to bych asi neřekl. Když jsem přišel z Motorletu, tak už po několika letech v Bohemce
jsem na sobě cítil, že jsem se zlepšil a že mi to prostředí pomáhá. Dalo mi to spoustu
kamarádů i zkušeností.

Proč podle tebe nakonec cesta v Bohemce nepokračovala dál?
Bylo to i směrem k B-týmu. Celou sezonu v U19 jsem netrénoval, nehrál a necítil jsem, že
bych měl prostor v béčku. Nakonec ta možnost ani nebyla, takže jsem zvolil cestu do přeboru.

Po konci v Bohemce jsi zamířil do FC Zličín. Bylo těžké přijmout přechod z akademie
prvoligového týmu do páté ligy?
Bylo to hostování na půl roku, což se tak běžně dělá, a nebylo to pro mě těžké rozhodnutí.
Spíš jsem tam měl nějaké známé, takže to pro mě byla v tu chvíli asi jediná lepší volba, a
proto jsem ji zvolil.

Ve Zličíně jsi nastoupil i za béčko v sedmé lize. Jak ses na to tehdy díval?
Dlouho jsem se v Bohemce hledal a pak jsem v dorostu v posledních fázích řešil zranění zad i
kotníku, takže jsem měl minimální zápasovou praxi. Když jsem si to vyjasnil s trenéry, bral
jsem to pozitivně – dostával jsem šanci hrát fotbal a získat zpět zápasovou praxi. V trénincích
jsem navíc cítil lehké kondiční nedostatky směrem k áčku, takže jsem to nebral negativně ani
jako nějaké odsunutí. Spíš naopak, jako možnost znovu se rozehrát a nabrat zápasovou praxi.

Zkusil jsi také přípravu v Sokolu Hostouň. Jak na to období vzpomínáš?
Vzpomínám na to pozitivně, tréninky byly velmi kvalitní a dalo mi to hodně do kondice. Byl
tam ale velký přetlak hráčů a kvalitativně byli ještě trochu dál.

Na Kopanině hraješ i se svým bratrem Davidem. Jaké to je sdílet kabinu i hřiště právě s
ním?
Je to dobrý. Vždycky jsme si říkali, když jsme spolu byli v Bohemce, že bychom si spolu
chtěli zahrát, takže jsem rád, že se nám to povedlo a nemůžu si stěžovat.

Byl to právě bratr, kdo tě přesvědčil k příchodu do FCPK?
Jo, brácha společně s Danem Vottem mě nakonec přesvědčili.

Chodí vás pravidelně podporovat i rodiče. Vnímáš jejich podporu během zápasů? A
mají třeba svého favorita?
Nemají vyloženě favorita. Jsou rádi, když je na hřišti jeden z nás, nebo klidně oba. Určitě to
vnímám. Když se rozhlédnu po hřišti při nástupu nebo když jsem na lavičce a vidím na
tribuně rodiče, prarodiče nebo mladšího bráchu, mám z toho velkou radost.

Nastupoval jsi na pravém beku, ale není to úplně tvoje přirozená pozice. Kde se na hřišti
cítíš nejlépe?
Na hřišti se nejlépe cítím na křídle. Přece jen jsem tam strávil celou kariéru a odmala hraju
spíš v útoku, takže v útočné fázi preferuju právě post křídla.

Když hraješ na křídle, můžeš využít svoji rychlost. Bereš právě dynamiku jako svoji
největší zbraň?
Souhlasím. Řekl bych, že mojí největší předností je rychlost, takže se ji snažím využívat co
nejvíc.

Co je naopak věc, na které teď nejvíc pracuješ, aby ses posunul dál?
Hlavně si znovu zvykám na práci s balonem v rychlosti a chci posunout techniku. Tím, že
jsem toho v poslední sezóně v Bohemce moc neodehrál, tak mi přijde, že nohy už si odvykly,
takže je potřeba je zase víc rozhýbat v kotnících a zlepšit techniku. Zaměřuju se tedy hlavně
na tohle.

Je ti teprve 19 let, ale už sbíráš zkušenosti v dospělém fotbale. Jaké máš teď osobní cíle
do další sezony?
Kdyby to bylo možné, rád bych zůstal na Kopanině. Chtěl bych nabrat co největší zápasovou
praxi, pravidelně nastupovat a samozřejmě se víc prosazovat, což by snad vedlo i k dobrým
týmovým výsledkům.

Když se ohlédneš za posledním rokem, kdy ses posunul od mládežnického fotbalu přes
několik soutěží až do čtvrté ligy, v čem cítíš největší posun jako hráč i člověk?
Jako hráč bych řekl, že mě dospělý fotbal dost naučil, i když je to zatím jen rok. Zlepšil jsem
se hlavně v soubojích, dokážu si podržet protihráče na zádech a udržet balón. A jako člověk
jsem asi vyzrálejší, rozumnější a víc přemýšlím nad životem než dřív v mládežnických
kategorií.

A kam by ses jednou chtěl fotbalově posunout?
Jsem v Kopanině spokojený a nad nějakými vyššími vyhlídkami jsem zatím úplně
nepřemýšlel. Teď se spíš potřebuji dostat zpátky do fotbalu, protože si myslím, že jsem měl
dřív lepší schopnosti než teď a potřebuji se do toho znovu dostat. Až potom bych případně
řešil nějaké další posuny, ale momentálně jsem v Kopanině spokojený.

Guilty pleasure?

Občas si dám cheat meal – burger nebo smažák s kroketama.