„To, že jsem do nedávné doby působil v pražském přeboru jako rozhodčí a teď jako hráč Přední Kopaniny, je pro mě velice zajímavá zkušenost. Už v době, kdy jsem v něm působil jako rozhodčí, jsem si říkal, jestli bych se tam prosadil i jako hráč. To byl vlastně i můj hlavní důvod návratu. Dále je velice zajímavé, když jsem působil v přeboru jako rozhodčí a někoho jsem vyloučil a teď proti němu nastoupím jako hráč. Například Jakub Sainer, že?“ směje se Martin a v podobném duchu pokračuje. „Jestli nám rozhodčí pomáhají? Velice zajímavá otázka od hráče Uhelných skladů, které od nás odjely s přídělem 3:0 a skoro se nedostaly na útočící půlku… Ale teď vážně, jelikož jsou rozhodčí hodnoceni každý zápas delegátem a jestli se chtějí posunout do vyšších soutěží nebo nespadnout do nižších soutěží, tak musejí během utkání předvést co nejlepší vý- kon. A nějaké pomáhání známým nebo kamarádům by pro ně mohlo být velice nešťastné v rámci jejich další kariéry s píšťalkou.“

URÁŽKA PANA GRÉGRA

I proto se samotný Martin Les bývalým kolegům a kamarádům snaží do práce nemluvit… Ta doba je prý už dávno pryč, nicméně vzpomínky na chvíle „chytračení“ z hlavy nezmizely. Posuďte sami: „Nejvtipnější historku mám, když jsem ještě hrál za dorost Aritmy a zároveň asi rok pískal. Na jednom zimním turnaji jsem se neztotožnil s výkonem rozhodčího, nadával jsem, tleskal nad hlavou a každé jeho rozhodnutí náležitě ohodnotil svým výrokem. Po utkání mi bylo ostatními rozhodčími řečeno, abych se omluvil, a já místo toho radši ihned odešel z kabiny a ještě jsem použil větší sílu k zavření dveří. Po nějakém čase mi prozradili, že jsem urazil bývalého, hodně váženého mezinárodního rozhodčího pana Grégra. Ostuda byla na světě a pokuta od Komise rozhodčích taky,“ vypráví barvitě, co ho přimělo zklidnit chování s výhledem do budoucna. Však také v situaci, kdy ví, že rozhodčí rozhodl dobře v duchu pravidel, nespokojeným spoluhráčům v kabině občas řekne, že to tak opravdu posoudil dobře. „Většinou je ale reakce taková, že mi nevěří a hned říkají, ať se jich furt nezastávám, že už dávno nejsem rozhodčí, ale hráč Kopaniny,“ culí se Martin.

VŠECHNO HODNÍ KLUCI

Co se týká restartu hráčské kariéry, ten podle samotného Lese nebyl vůbec jednoduchý, „Přece jenom pauza pět let není úplně málo. Přesně před rokem, kdy jsem šel do zimní přípravy s FCPK, jsem tam byl opravdu do počtu, ale snažil jsem se co nejvíc trénovat, abych přispěl k titulu, pokusil se o obhajobu a byl platným článkem našeho týmu. Doufám, že v dnešní době jím už jsem, i když určitě jsou někteří, kteří si to nemyslí,“ šije do spoluhráčů. A jen u drobného rýpnutí nezůstává! I když další věty jsou míněné se slušnou dávkou ironie. „V Přední Kopanině není ani jeden těžký kus, se kterým bych se nechtěl potkat v roli rozhodčího. Všechno hodní kluci, kteří vždy souhlasí s výroky rozhodčích!“ Do budoucna Martin Les nevylučuje, že by znovu oblékl rozhodcovský dres, vzal píšťalku a šel řídit přeborové utkání. K tomu je ovšem nutné, aby jeho tým soutěž vyhrál a šel do divize. „To by se mi možnost naskytla, ale záleželo by i na Komisi rozhodčích, které se můj návrat na trávníky v roli hráče moc nelíbí," uzavírá povídání vážným tónem.