Jak s odstupem tří dnů hodnotíš divizní premiéru?
Myslím, že to z naší strany nebylo špatné. V první řadě byl cítit evidentní rozdíl v nasazení a rychlosti mezi přeborem a divizí. A v tomhle směru jsme byli Čelákovicím víc než vyrovnaným soupeřem. Jen mě mrzí, že jsme v prvním poločase hodně nakopávali míče. Vypadalo to, že se bojíme.

A báli jste se?
Ne, byl to jen takový přirozený respekt z nové a vyšší soutěže. I trenér Mejdr říkal, že nám bude pár kol trvat, než si zvykneme.

Ovšem ty už s divizí zkušenosti máš, ne?
Je to tak, zahrál jsem si divizi v Motorletu, takže jsem věděl, do čeho jdu. I když mám jen pár startů, tak jsem se chodil na Motorletu často dívat. Rozhodně je divize větší jízda, než když jsme hráli v přeboru proti Královicím. A to se s Čelákovicemi naplno potvrdilo.

Jak jsi viděl ten poslední roh, po němž Čelákovice vyrovnaly? Byl jsi mezi bránícími hráči.
Tak předně to byla velká shoda okolností. Začalo to obrácenným autem, což se může stát, jenže je naše chyba, že nevezmeme míč a nehodíme ho do hry, když si myslíme, že máme házet. Místo toho jsme se jenom dívali, nestihli jsme se vrátit, Honza Charvát chtěl uhrát míč do autu, bohužel ho soupeř šikovně postrčil a byl z toho roh.

A při něm se stalo co?
Smůla. Stál jsem tam já, Míša Záhorec a Sláva Houška na rohu malého vápna. Míč šel kousek ode mě a já na něj nedoskočil, těsně jsem ho minul, šel jsem do něj rybičkou, bohužel. Chyběl mi malý kousek. Míč propadl až k volnému Dalekorejovi, který ho v klidu dopravil do sítě. Nechápu, jak tam mohl být takhle volný.

Mohli jste udělat něco jinak? Kromě důslednějšího obsazení střelce?
Možná zvolit lepší postavení, abychom pokryli víc prostoru. Jenže jsme všichni hlídali hráče... Velká škoda, protože ten roh byl hrozně kopnutý, vůbec se tomu hráči nepovedl a stejně z toho dali gól.

Bezprostředně po zápase jste byli hodně zklamaní. Už to odeznělo?
To musí odeznít hned. Bylo to první kolo, ještě jich máme 29 před sebou. Teď jedeme do Sokolova, kde budeme chtít vyhrát. Nesmíme myslet na minulé zápasy. Poučit se z nich, to ano, ale nemá smysl se k tomu nějak víc vracet.

Vrátil bych se ale k tvému gólu.
Honza Charvát po rohu vypálil nebezpečnou jedovku, gólman to vyrazil přímo ke mně a já jen míč doklepnul kolenem do prázdné branky. Bylo to dost jednoduché. Zlepšil jsem si statistiku: z deseti startů v divizi mám čtyři góly. Sám se divím, jak jsem úspěšný.

Možná ti pomohlo i to, že při absenci Bohouše Strnadela sedíš na jeho místě, ne?
No, to jsem si taky říkal: Sednul jsem si místo Bohouše a už vedu tabulku střelců (směje se). Doufám, že se mi na to podaří navázat.

Takže na své nové místo už nikoho, včetně Bohouše, nepustíš?
Nepustím! Bohouš to ví, už jsem mu to v sobotu říkal. Ale abych se dostal ve statistikách na jeho čísla, to mám sakra co dělat.

Gólů v mistrovských zápasech jsi mohl mít i víc, ale proti Královu Dvoru jsi nedal v poháru penaltu. Co se stalo?
My jsme penalty cvičili, s klukama jsme je kopali půl roku a já je pořád dával na jednu stranu, jen nahoru do šibenice. Vycházelo mi to. Jenže u branky na letiště je trochu rozoraný penaltový puntík a já navíc při předzápasovém rozcvičení penaltu zkoušel, jenže jsem překopl. Tak jsem si v zápase řekl, že to zkusím po zemi. Jenže jsem se nekouknul na gólmana, který tam byl včas a čapnul mi to. Nedá se nic dělat. Až bude další penalta, napravím to.

Půjdeš znovu?
Šel bych klidně, říkal jsem to i klukům, ale nechtějí mě pustit (usmívá se). Proti Králováku jsem byl určený jako první, teď mě asi přeskočil v penaltovém pořadí Garth Juckem.

Jak jsi na tom teď vůbec fyzicky? Na konci jara ses rozehrával po zranění a stěžoval sis, že to není v tomhle směru ideální.
Hodně mi pomohla letní příprava. Nevynechal jsem v ní jediný trénink, makal jsem na sto procent. Akorát potřebuju ještě trochu zesílit nohy. Druhou půli s Čelákovicemi jsem je trochu tahal za sebou.

Takže si po tréninku přidáváš?
Chystám se začít chodit do posilovny. Přidávat si po tréninku, to moc nejde. Jsou náročné, takže po nich tahám nohy taky.

Mluvil jsi o rozdílu mezi přeborem a divizí – byl patrný i jiný styl pískání rozhodčích, kteří v divizi hru víc pouští, souhlasíš?
Dá se to tak říct, ale je to jen o zvyku. Každý rozhodčí je jiný a my si musíme každého na začátku očíhnout, jak moc to pouští.

Další zápas vás čeká v neděli proti Sokolovu B. Je to pro tebe prestižnější, když jsi měl před zraněním do Sokolova přestoupit?
Já tam vůbec nikoho neznám a myslím, že ani oni neznají mě. Všechno se to domlouvalo přes Martina Haška, takže o zvýšené prestiži nemůže být řeč.

Ani tě nenapadlo, že chybělo málo a mohl jsi v neděli stát na druhé straně?
To ne. Ale vždycky, když slyším Sokolov, vzpomenu si na to, že jsem byl těsně před přestupem. Nic víc.

Tušíš, co vás v Sokolově čeká?
Stadion znám jenom z obrázků a je to pěkné letiště. Jinak předpokládám, že nás čeká klasická juniorka, mladí běhaví kluci. O to větší jízda to bude. Ale pojedeme tam pro výhru. Já jsem člověk, který chce pořád vyhrávat.

Na jaké umístění podle tebe Kopanina může v divizi pomýšlet?
Už před sezonou jsem říkal, že divize bude strašně vyrovnaná. Záležet bude na spoustě okolností, jak kdo bude trénovat, na zdraví hráčů. Myslím si, že bychom měli být v horní části tabulky a v klidu. Čelákovice budou taky nahoře, podle mě to byl jeden z těžších soupeřů a chybělo nám jen strašně málo k výhře.

Přesto bylo i po remíze na Kopanině veselo, o což se postarali hlavně týmoví nováčci, kteří vytvořili sbor a zazpívali hymnu Kopaniny. Ty jsi byl jedním z hlavních organizátorů. Prozraď, jak jim to šlo?
Rád bych to uvedl na pravou míru: Na Kopanině je zvykem, že nováčci musí zpívat hymnu Kopaniny. Teď se jich tam sešlo dost: Filip Busta, Míša Záhorec, Pavel Sedláček, Tomáš Šafr, Petr Jeřábek a s nimi zpíval ještě Michal Kratochvíl, který je tady už déle, ale ještě nezpíval. Bylo to moc hezké vystoupení, škoda, že byla taková tma.

Kdo byl nejlepší zpěvák?
Pár talentů se tam našlo, máme to zaznamenané na telefonech. Hlavně Šáfa se Sedlem, to byla vynikající dvojička, měli tam i nějaké taneční prvky. Ty dva bych poslal rovnou do Superstar.