Do kdy jste se spoluhráči slavili?
Až do nedělního rána. Zažil jsem na Kopanině před lety postup do přeboru, ale tenkrát jsem tady byl jenom půl roku. I když jsem se na postupu podílel poměrně klíčovým gólem proti Nebušicím, tak tohle je pro mě víc. Jsem tady dlouho, hrál jsem a všechno korunoval ten hattrick v posledním zápase. Předtím jsem dal i gól Radotínu, čtyři trefy ve chvíli, kdy se to lámalo, s tím musím být spokojený. Závěr mi vyšel a o to víc jsem si to užil. Když jsem se pak díval na našem webu na video, kde čtyřicet lidí zpívá kopaninskou hymnu, bylo to fakt skvělé.

Kdo z oslav odpadnul první?
To ani nevím. Četl jsem rozhovor s trenérem, který prý odjel brzo. Já měl všechno propletené, nestíhal jsem to sledovat. Spíš vím, s kým jsem zůstal na Kopanině až do konce. Jel jsem prvním autobusem ráno s Honzou Horákem, Petrem Pavelkou, Jirkou Leubnerem a Standou Trojanem. Chvíli před námi jeli domů Kladeňáci.

Byla to v sobotu největší euforie, kterou jsi s fotbalem zažil?
Cítil jsem to tak. Přeci jen jsme vyhráli vyšší soutěž, která byla o dost těžší, než tenkrát ta I. A třída. Tehdy jsme tady měli velice dobrý mančaft, jaro jsme projeli bez ztráty bodu a dostali jsme jen dva góly. Dalo se to čekat. Letos nás Dukla proháněla celou sezonu, bylo to o dost těžší. O to víc jsme si to pak užili, když Tomáš Cigánek s Patrikem Roklem vyvolávali jména, bylo to hodně emotivní.

Takže ti upadla i nějaká slza?
To ne, ale když Tomáš Cigánek děkoval svému tátovi, prezidentovi klubu, tak to bylo dojemné.

Většina hráčů v sezoně tvrdila, že se o postupu v kabině moc nebavíte. Opravdu to tak bylo?
Občas na to určitě řeč přišla. Ale intenzivnější to bylo až v posledních třech zápasech. Před Duklou a po ní. To jsme cítili, že to nesmíme pustit, i když se prohrálo. Já už jsem si před zápasem říkal, když jsem viděl jejich nabitou sestavu, že by pro nás byl bod zlatý. Ale v kabině bylo i přes porážku vidět neskutečné odhodlání, že to stejně nesmíme pustit. Strhlo to všechny v kabině.

Díky tomu jste zvládli poslední dvě kola?
Asi taky. Všichni jsme cítili, že jsme odehráli vyrovnaný zápas proti druholigovému týmu. Stejně jsme nastoupili proti Radotínu, to samé Motorlet. Věděli jsme, že se nemusíme bát nikoho, rozjeli jsme se a sezonu zakončili ve velkém stylu.

Ty obzvlášť. Trenér Mejdr tě za to chválil. Registroval jsi to?
Četl jsem to a samozřejmě to potěšilo. Říkal jsem si, že se mi v posledních letech proti silným soupeřům moc nedařilo. Měl jsem dobré zápasy třeba proti Královicím, ale cítil jsem, že bych měl týmu pomoct víc v těžkých chvílích. Věděl jsem, že jestli jsem braný za oporu, musím do toho dát všechno. Zápas proti Dukle se mi docela podařil, což mi dodalo sebevědomí.

Takže to u tebe zlomila Dukla?
Docela jo. Předtím se mi nedařilo podle představ. Hrál jsem sice v základu, ale chyběla tomu z mé strany taková přidaná hodnota. Dukla se na mě pozitivně podepsala, že jsem se pak vyhecoval k hattricku.

K tvému prvnímu mezi muži, že?
Poslední jsem dal v dorostu Bohemky. Tenhle jsem vůbec nečekal. Ani jsem neměl peníze, které se za něj hned platí. Měl jsem jen na útratu a taxíka domů. Takže do pokladny za ten hattrick ještě dlužím.

Mohl bys z tvého pohledu popsat, jak těžké bylo toho hattricku docílit?
U prvního gólu odvedl skvělou práci Bohouš Strnadel. Šel sám na bránu, udělal kličku, já doběhl z posledních sil do vápna, protože se musím přiznat, že už se mi tam moc běžet nechtělo. Bohouš mi to předložil před prázdnou bránu, to nešlo nedat.

Co druhý gól?
Tam šel centr zprava a já ho tečoval špičkou. Kdybych ho netečoval, měl by to Honza Horák na prsa a střílel by. Takhle jsem mu to přizvednul na hlavu, od ní se míč odrazil zpátky ke mně a já vystřelil, ani jsem nemířil. Všichni říkali, jaká to byla rána, ale já pálil z posledních sil. Po tomhle druhém gólu jsem si říkal, že už mi to stačí, braly mě křeče. Na hattrick jsem vůbec nemyslel.

Ale přišel.
Protože jsem nepřemýšlel. Jarda Žáček dal centr pod sebe a já ho měl za nohou. Udělal jsem první věc, která mě napadla, že jsem se míč pokusil usměrnit patičkou. Vlastně to v mém postavení jinak ani nešlo. V předchozích šancích jsem vždycky něco vymýšlel a nedal jsem. Proti Motorletu, i před tím s Radotínem, jsem o ničem nepřemýšlel a byly z toho góly. Dělal jsem to automaticky jako Bohouš Strnadel, kterému to tam spadlo 27krát (směje se). Byl jsem teď na konci víc na očích a slíznul jsem smetanu za ostatní.

Když měl kouč Mejdr vybrat tři klíčové hráče jarní části, jmenoval Honzu Charváta, Dana Borského a tebe. Koho by jsi volil ty?
To je strašně těžké. Na začátku jara válel Honza Horák, stabilní a výbornou výkonnost měl Honza Charvát, Dan Borský nás mockrát podržel. Tyhle tři bych tam dal určitě. Pak nemůžu nejmenovat Bohouše Strnadela, který dal 27 gólů, Šimon se vrátil po zranění a byl výborný, stabilně dobře hrál Sláva Houška, to je takový náš Galásek, který není vidět, ale je moc platný. Dobrou sezonu měl i Jirka Gerstner. Těžké říct jen tři jména.

Přesto jsi právě ty vyhrál cenu pro nejlepšího záložníka. Pokolikáté už?
Myslím, že jsem jí dostal každý rok, když jsem nebyl zraněný (směje se). Poslední dva roky k tomu ještě cenu pro nejlepšího hráče. Ale tuhle sezonu jsem se nevyvaroval výkyvů, naštěstí to podržel Honza Charvát. Abych se přiznal, tak cenu pro nejlepšího záložníka jsem moc nečekal. Určitě bych jí oželil, byl jsem v laufu z toho hattricku.

Neměli jste před zápasem s Motorletem obavy? Dukla před vámi vyhrála a vy jste si v žádném případě nemohli dovolit prohrát.
Já jsem nad tím moc nepřemýšlel. Bylo mi jasné, že Dukla po utkání u nás vyhraje i zbývající dva zápasy. Stačilo se podívat na její sestavu. Věděli jsme, že musíme ty zápasy taky zvládnout. Ze mě to trochu spadlo, když jsem se dozvěděl, že Motorlet přijel s béčkem. I když jsme se proti němu na podzim trápili, věděl jsem, že to doma zvládneme. Je tady menší hřiště, my vyznáváme hodně agresivní styl a to nám vyhovuje. Nervozita tam určitě trochu byla, ale hrál Martin Hašek, který to uklidnil. Všechno do sebe zapadlo. Jak říká Petr Pavelka: Všechno se skládá z malých střípků, které dohromady tvoří tu velkou mozaiku a tu my jsme sestavili dokonale.

Ale asi vám nebylo vždy v sezoně tak dobře. Kdy vám bylo nejhůř?
Trenér říkal, že na podzim po domácích porážkách s Uhelnými sklady a Zličínem. Ale to pro mě bylo hodně na začátku a ještě jsme neměli tak velké ambice. Nejhůř jsem se cítil když jsme s Uhelkami prohráli na jaře a Dukla se před nás dostala v tabulce. V tu chvíli to vypadalo, že už do konce sezony všechno vyhrají, naštěstí tam měli sérii, kdy zaváhali a my si vytvořili rozhodující náskok.

Patříš mezi hráče, u kterých není jisté, jestli budou pokračovat i v divizi. Jak to s tebou tedy bude?
Musím si sednout s vedením a trenérem. V průběhu sezony jsem si říkal, že na 95 procent nebudu hrát dál v áčku, ale když se nám povedl takový úspěch... Přítelkyně Petra mi řekla, abych pokračoval, říkal mi to i její táta, velký fanoušek Kopaniny. Byla by škoda si divizi nezahrát, je mi teprve 26 let, ale na druhou stranu mám dobrou práci, která mě baví, mám i další zájmy, které už nechci kvůli fotbalu tak moc omezovat. Budu hrát i příští rok, ale trénovat tak dvakrát až třikrát týdně jako doteď. Uvidíme, na co to bude stačit. Kdyby to nebylo na základní sestavu v áčku, chodil bych za béčko.