Tome, hned tvůj první start po návratu byl v divizi v Chomutově a odehrál jsi rovných 90 minut. Jak se to seběhlo?

Vlastně to byla trochu nutnost. Celou zimu jsem s klukama pravidelně trénoval a po dohodě s trenérem Richardem Polákem jsme se domluvili, že se zapojím ve větší míře, protože je v týmu hodně zraněných. Původní plán byl, že do Chomutova sice pojedu, ale nastoupím třeba jen na 20 nebo 30 minut, abych si to trochu ošahal. Jenže situace v kádru byla taková, že jsem nakonec musel naskočit hned v základu.

 

Jak velký skok to byl, naskočit po výhře 9:0 nad Uhelnými sklady hned do takto těžkého zápasu?

Ten rozdíl je ohromný. Se vší úctou k Uhelným skladům, Chomutov je mančaft, který chce do třetí ligy a herně tam už vlastně patří. Takže ten skok to byl velký, ale já jsem rád pomohl.

 

Čekal jsi vůbec někdy takový vývoj, že budeš zároveň trenér i hráč?

Vůbec ne, ani náhodou. Chtěl jsem původně dohrát v Průhonicích, ale tam bohužel vázla komunikace, tak jsem se rozhodl odejít. Na Kopanině působím už delší dobu a v béčku máme teď problémy se zraněnými, tak jsem chtěl pomoct mladým klukům, aby se na hřišti měli o koho opřít a mohli využít mé zkušenosti.

 

Jak kabina přijala, že se jejich trenér najednou postavil přímo do sestavy?

Od kluků, se kterými už mám něco odkopáno a známe se déle, přišly pozitivní reakce. Byli nadšení a rádi, což pro mě bylo velmi příjemné a motivující.

 

Prošel jsi Spartou, Vyšehradem, Vltavínem, Českou Lípou, Karlovými Vary, Strakonicemi, Neratovicemi i Průhonicemi. Co ti tahle cesta dala nejvíc?

Samozřejmě nejvíce se člověk posunul ve Spartě, kde jsem prošel celou mládež. Zahrál jsem si tam druhou ligu za béčko a nakoukl jsem i na nějaké tréninky v áčku. To jsou zkušenosti k nezaplacení, ze kterých pak člověk těží i do budoucna.

 

S jakými největšími jmény ses během té doby potkal?

Bylo to v době, kdy se do Sparty vracel Karel Poborský, ale největším jménem pro mě byl Jirka Němec, který má stříbro z ME 1996. S tím jsem byl ve dvojici na hřišti a byla to pro mě neskutečná škola. Zahrál jsem si za áčko v přípravě, v útoku byli Josef Obajdin a Václav Kincl, dále tam byli Tomáš Hübschman, Michal Michalík, Vlado by Labant nebo Lukáš Zelenka. Taky jsem se potkal se Sivokem, Radoslavem Kováčem nebo Daném Pudilem.Takovou perličkou jsou pak další velká jména: Patrice Abanda, olympijský vítěz s Kamerunem, a také Jiří Novotný, který získal neuvěřitelných 14 ligových titulů se Spartou.

 

Kde jsi hrál svůj nejlepší fotbal?

Asi na Vyšehradě. Tam jsem hrál třetí ligu a byl jsem tam skoro tři roky. Je to sice už nějakých 17 let, ale tam jsem tehdy hrál asi nejvíc a cítil se nejlépe.

 

Pamatuješ si svůj nejhezčí gól kariéry?

Moc jsem jich nedal, ale ten nejhezčí byl ve Spartě při přechodu do chlapů. V prvním zápase v Jihlavě se ke mně po rohu odrazil balón a já jsem ho levačkou z první trefil k tyči. Byl to můj úplně první gól v dospělém fotbale.

 

Je pro tebe dnes větší priorita hraní, nebo trénování?

Moje priorita je už spíš ta trenérská. Fotbal člověk miluje, proto ho pořád hraje, ale být hráčem už pro mě nebyl hlavní cíl. Chci si to prostě užít a pomáhat mladým přímo na hřišti.

 

Jak náročné je skloubit roli trenéra a hráče zároveň?

Složité by to bylo, kdyby člověk na tom hřišti už neměl co dělat, což si zatím nemyslím. Výhoda je, že věci, které klukům jako trenér vysvětluji, jim pak můžu jako hráč ukázat přímo v praxi.

 

Ke kterému světovému hráči by ses herním stylem přirovnal?

Vždycky mě to táhlo k hráčům jako Andrea Pirlo nebo Xavi. To byli režiséři hry s vysokou inteligencí. Nikdy jsem nebyl typ jako Ronaldinho nebo Messi, co obejdou tři hráče, spíš jsem se snažil hru tvořit.

 

Messi, nebo Ronaldo?

Oba. Messi má dar od přírody a Ronaldo to má neskutečně vydřené a mentálně nastavené. Každý je jiný.

 

Pamatuješ si svou červenou kartu?

Upřímně, já ani nevěděl, že jsem nějakou dostal. Muselo to být už hodně dávno. Možná to bylo jednou za řeči, anebo za nějaký faul, ale fakt už si to nevybavuju.

 

Máš velkou podporu v rodině?

Úplně maximální, rodina a hlavně moje žena jsou můj hnací motor. Žena mě neuvěřitelně podporuje, sama byla elitní sportovkyní v gymnastice a trénovala ji dokonce legendární Věra Čáslavská. Ostatně, je to nejúspěšnější sportovní gymnastka po Věře Čáslavské – je 14násobnou mistryní ČR, účastnicí mistrovství Evropy i světa a byla jedinou Češkou nominovanou na OH v Sydney 2000. Má pro vrcholový sport absolutní pochopení a je mi obrovskou oporou.

 

Jaké jsou momentálně cíle pro B-tým Kopaniny?

Cíl byl před sezonou vyšší, ale momentálně musíme být realisti. Ze čtyř zápasů jsme tři prohráli. Navíc nám vypadli hráči jako David Černý nebo Václav Kočí. Pokud skončíme v top pětce, bude to fajn.

 

Co jako trenér od svých hráčů vyžaduješ?

Disciplínu, poctivost, ale také herní odvahu, kreativitu a hlavně vůli po vítězství.

 

Kdybys měl tento svůj comeback shrnout jednou větou, jak by zněla?

Věk je jenom číslo.