Kolikrát v životě už jste zažil hobla jako po Královicích?
No, bylo toho víc: dvakrát v Jesenici, jednou na Motorletu, dvakrát tady, dorost Dukly, dorost Slavie. Nerad bych na něco zapomněl. Jen u ženské reprezentace (Hebousse u ní dělá asistenta trenéra) nás holky nevyhazují, tam zatím není důvod. (směje se)

Je ten pocit pořád stejný, jako když vás vyhazovali poprvé?
Každé vítězství těší, kdyby těch hoblů bylo třeba dvacet, musíte si to pokaždé užít. To je přece bomba! Na tuhle partu budu hrozně moc vzpomínat. Byly to tady tři super sezony, i když začátek byl po pádu klubu z divize těžký. Byli jsme dole, ale jaro už bylo skvělé. Na to se pak navázalo a vyhráli jsme dvakrát v řadě přebor. Párkrát jsme prohráli, to k tomu patří, ale teď končím s vítěznou tečkou, což je opravdu bomba. I proto, že jsem pár kluků z týmu trénoval už v dorostu, teď jsme se sešli po letech a dvakrát jsme slavili první místo v přeboru.

Musí to být pro vás těžký konec, jste teď plný pozitivních emocí...
Samozřejmě jsem to dlouho zvažoval, ale už jsem měl konec v hlavě minimálně půl roku. Jsou trenéři, kteří jedou celý život, nikdy nic nevyhráli, u týmu jsou třeba deset let, pořád hrají o záchranu, ale pořád je to baví. To obdivuju. Já si říkám, že když skončit, tak na vrcholu. Svůj úkol jsem splnil nad očekávání. Nemáme se za co stydět, naopak můžeme být hrdí na to, co jsme tady dokázali. Ale opravdu končím.

Proč vlastně?
Mám své důvody. Po nějaké době člověk trochu potřebuje dobít baterky. Až se tak stane, pak pojedu třeba dalších deset let.

Takže si jen dáváte trenérskou pauzu?
Pokud by přišla nějaká velká výzva z vyšší soutěže, která by mě hodně oslovila, to bych byl asi nahlodaný. (usmívá se) Ale myslím, že mi těžko někdo bude volat, karty jsou v českém fotbale celkem rozdané. Třeba přijde v zimě dobrá nabídka. Když se na to budu cítit, pak není problém zase naskočit.

Třeba i znova na Přední Kopanině?
Uvidíme, kdo tady bude trénovat. Ať to vezme zkušený trenér, který zvládne celou sezonu. To bych Kopanině přál. A kdyby byl problém? Nezříkám se ničeho, ale teď jako trenér končím. Pokud bude klub potřebovat, pokusím se pomoct. Třeba ohledně posil. Kdyby Kopanina vzala divizi, bude muset víc trénovat, byla by to těžší a finančně náročnější soutěž. S malým doplněním by to ale kluci mohli zvládnout. Divizi znám a úplně velký rozdíl to není.

Takže byste Kopanině po loňském odmítnutí postup doporučil?
Asi by to bylo rozumné. Bál bych se, aby tým při další obhajobě nestagnoval - tolik roků obhajovat vítězství v přeboru, to by asi bylo těžké. Mohlo by chybět nadšení a elán, který jsme měli při prvním triumfu. S malým doplněním tří, čtyř kluků bych byl asi pro divizi. Ale to bude záležet i na novém trenérovi.

Jaký svému nástupci necháváte tým?
Je to klišé, ale dá se navázat na to, že je na Kopanině opravdu skvělá parta kluků. Jsou tady dobře namíchané generace, které se prolínají. Mladí kluci se vedle těch zkušených otrkali, zapadli. Ani fotbal se nehrál špatný. Snažili jsme se o kombinační hru, nenakopávali jsme míče. A to na téhle úrovni není lehké. Kdybych měl hráče z Realu a Barcelony, tak by to bylo něco jiného. Jenže jsme v přeboru. A dnes je trend, že hráči ještě nic nepředvedou a už mají nataženou ruku pro peníze. A ty nejsou v Česku ani v profesionálním fotbale, natož tady dole.

Jak vysoko v trenérské kariéře řadíte dva přeborové triumfy v řadě s Přední Kopaninou?
Jsem z minulosti zvyklý hrát o postup, ať jsem byl kdekoliv. Vždycky jsem se snažil tým připravit tak, aby se hrálo nahoře. Tohle je ale top! Jsem šťastný hlavně z toho, že jsem se potkal se skvělými lidmi. Budu na to vzpomínat.

Vypadáte dojatě.
Nějaké city ve mně samozřejmě jsou, asi se mi to teprve rozleží časem v hlavě. Myslel jsem na všechno, i na to, co jsme prožili mimo fotbal, protože fotbal není nejdůležitější věc na světě. Celkově se nám tady povedl skvělý úspěch. Mrzela mě jediná věc.

A to?
Že nechodilo víc lidí. Kdyby pravidelně přišlo 300 až 400 fanoušků, bylo by to skvělé. Fotbal by zase dostal větší náboj. Škoda je to i kvůli klukům, že by si zahráli před takovou kulisou. Ale jsme rádi i za naše věrné fanoušky. Snad jsme jim udělali radost.

Zcela určitě ano. Ale zapochyboval jste někdy během sezony, že první místo neobhájíte?
V zimě jsme dobře potrénovali, ale pak se nabalovaly problémy, hlavně zdravotního rázu, což nás poznamenalo. V té předchozí sezoně se nám vyhýbala zranění, takže to bylo lehké. Teď měli někteří stěžejní hráči velké zdravotní komplikace. Klobouk dolů před nimi, že vůbec hráli. Třeba Tomáš Pešír a jeho pověstné koleno... Neznám moc hráčů, kteří by to kousli a hráli přes takovou bolest. Svou vůlí nakazil i ostatní, ale to platí i o dalších zkušených hráčích.

A co ty pochyby? Byly?
Samozřejmě jsem se trochu obával, když jsem viděl, jakou sílu má třeba střížkovská Bohemka. Ať je to, jak chce, měli soutěž vyhrát, třeba o osm bodů. Třeboradice měly také velmi dobré mužstvo. Byly tam od nás okamžiky, kdy to nevypadalo úplně v pohodě, ale klukům jsem pořád věřil. Opravdu. Ani na chvilku jsem nezapochyboval. Vůle a chtění, i to byly naše zbraně. To rozhodlo.