Co vás přesvědčilo o tom, že jste na nabídku Kopaniny kývnul?
Byla to konkrétní nabídka týmu z divize, cítil jsem ze strany Kopaniny seriózní zájem. Jsem realista: týmy z prvních míst, kde všechno šlape, trenéry nehledají. Ti se mění, když jsou nějaké problémy – v kabině, výsledkové nebo jiné. Kopanině bodově vstup do sezony nevyšel, což obvykle nebývá jen v trenérovi, ale především v hráčích.  Změna trenéra je první, co se dá udělat. Očekává se od toho efekt zlepšení hry, výsledků, změny práce s týmem. Věřím, že se nám to společně podaří.

Rozhodoval jste se dlouho?
Neřešil jsem, kolikátá je Kopanina v tabulce, ale především fakt, že je sídlo klubu pro mě hůře dostupné – musím přejíždět celou Prahu. To bylo pro mě největší rozhodování. Musím brát ohled na rodinu, mám dvě malé děti, nakonec jsem našel způsob, jak to skloubit.

Co vás na práci pro Přední Kopaninu láká?
Je tady relativně mladý tým, což je v některých případech na škodu, protože chybí střední generace. Pokud se ale mladí kluci přesvědčí, že mají hrát nějakým způsobem, vytvoří se zásady, které budou hráči dodržovat, je pak tým mnohem tvárnější. Určitě víc, než mančaft plný třicátníků, kteří mají nějaké návyky a zlozvyky. Ty se pak těžko mění během půl roku, když to nějak hrají třeba deset let.

Kopanina má dobře fungující webové stránky, dělá pozápasové rozhovory na kameru, sestřihy ze utkání. V tomhle směru funguje perfektně. Hrálo i tohle roli ve vašem rozhodování?
Je mi to hodně sympatické. Obecně v Česku na fotbal chodí málo lidí, jsme národ chalupářů, což nezměníme. Tohle je způsob, jak dát o sobě vědět, přinést lidem zprávy z klubu, co se děje po sportovní stránce, ale také mimosportovní novinky. O Kopanině se v tomhle směru ví, mnoho klubů z vyšších soutěží by si ji mohlo vzít za vzor. Tak, jak se marketingově prezentuje, to se mi hodně líbí. Přiznávám, že kdybych dostal nabídku od klubu, který by v tomhle směru nefungoval, bylo by to pro mě mínus.

Téměř rok jste nikde netrénoval. Jakou to hrálo při rozhodování roli?
Žádnou. Jsem zaměstnaný, mám práci, která mě živí, fotbal dělám jen proto, že mě baví. I kdybych netrénoval dva nebo tři roky, stejně bych šel jen do klubu, který má o mě opravdu zájem. Nejsem typ trenéra, který by chodil po fotbalech a říkal, co všechno je špatně, že bych to dělal jinak. Měl jsem jasnou představu, že půjdu do klubu, kde budou chtít fotbal dělat tak, jak se má dělat.

To znamená co?
Profesionálně v rámci amatérského fotbalu. Dát tomu nejvíc v rámci možností, co jsou k dispozici. Měl jsem řadu nabídek, ale některé byly pro mě dopravně nedosažitelné, někde dali přednost jinému trenérovi, nebo se naše představy vůbec nestřetly. Nechtěl jsem dělat kompromisy. Chtěl jsem vzít takovou nabídku, kde jsem byl přesvědčený, že mám tomu klubu co dát a je o to zájem.

Chyběl vám fotbal hodně?
Byl to pro mě hrozný nezvyk, trénoval jsem nepřetržitě od 18 let (Formánkovi bude příští týden 35 let), kromě měsíce po konci v Tempu a dvou měsíců, které byly mezi Krčí a Vyšehradem. Pro manželku to bylo trochu překvapení, takhle dlouho jsem bez fotbalu nikdy nebyl. Místo něj nastoupila práce a větší porci času dostala rodina.

Vždycky jste patřil k trenérům, kteří mají výborný přehled o dění v amatérských soutěžích. Udržoval jste si v době volna přehled?
Pořád jsem sledoval referáty, tabulky, statistiky, ale nebyl jsem tak aktivní, že bych na ty fotbaly chodil a sledoval DVD jako dřív. Myslím, že mám pořád slušný přehled o tom, co se kde děje, ale za ten rok jsem viděl asi pět utkání. Teď se to otočí. S mým asistentem z Vyšehradu Tomášem Zmatlíkem jsem to měl navíc rozdělené tak, že on měl víc na starosti pozorování soupeřů, teď to budu muset uzpůsobit, protože Tomáš se mnou na Kopanině není a otázku asistenta řešíme.

Kdo by měl být vaším asistentem?
Přicházím do klubu zvenku, neznám místní detaily a chemii, bylo by dobré mít vedle sebe někoho, kdo zná prostředí na Kopanině. Moje jediná podmínka je, aby ten člověk přistoupil na styl práce, který nastolím. Na druhou stranu dostane prostor se realizovat, možná se něčemu přiučí. Chci, aby do společné práce přidal místní znalosti, historii hráčů a všeobecné informace, které já poznám za několik měsíců, ale potřebujeme je už teď.

Proti Kopanině jste se několikrát postavil jako soupeř. Jak jste klub vnímal?
Hrál jsem proti Kopanině v I. A třídě, v přeboru i v divizi. Je zajímavé, že v předchozích klubech jsem vždycky narazil na hráče, které jsem buď dřív vedl, nebo je nějak znal. Až tady je to jinak, byli to jen soupeři mých týmů. Trénoval jsem Sdiriho a Sedláčka v Krči, ale oba už na Kopanině nepůsobí. Obecně je Kopanina klub, který má Tomáš Cigánek jako rodinné stříbro, na první pohled tady všechno funguje, Kopanina je přátelská k divákům. Jako první věc, kterou si vybavím, je dětské hřiště hned u vstupu na stadion. Dělá se tady všechno proto, aby na fotbal chodily celé rodiny. Je tady fungující restaurace, lidé se svým klubem žijí, nechodí jen ve chvíli, kdy se daří, a když se nedaří, tak je všechno špatně a jde se o dům dál.

Co se týče výsledků, není situace vůbec jednoduchá. Co s tím chcete dělat?
Je to jednoduché: musíme začít vyhrávat. Otázka je, jak toho docílit. Se vším se na Kopanině seznamuju. Vytkli jsme si s hráči zásady, kterými se budeme řídit. Řekl jsem jim svou představu o taktice, v prvním týdnu byl malý prostor, aby se kluci naučili, co po nich chci. Všechno bude otázka tréninku. Já byl zvyklý trénovat čtyřikrát týdně, tady se budeme připravovat třikrát, takže bude ještě menší prostor. Vidím ale u hráčů chuť přistoupit na mou filozofii, a pak ji aplikovat do zápasů.

Jak často u vás budou muset hráči trénovat, aby měli šanci hrát? Budete vyžadovat stoprocentní docházku, když jsou „pouze“ tři tréninky?
Trenér je člověk, který má trénovat. Pokud mu hráč přijde jednou týdně, tak to je zájmová činnost, která nemá s trénováním nic společného. Když mám být zodpovědný za výsledky, musím mít na hráče nějaký vliv. Ten má trenér v zápasech, určuje sestavu, koučuje, reaguje na vývoj a taktiku soupeře, což je jedna část. Řekl bych, že je to menší polovina celkového vlivu. Většina se odehrává na trénincích. Těžko můžu chtít po hráčích, aby něco aplikovali na hřišti, když jim to nakreslím v sobotu odpoledne na tabuli, pokud si to nezkusili.

Takže s jedním tréninkem týdně se pod vámi hrát nedá?
Když jde hráč jednou týdně, tak se vypotí, zaběhá si, ale trenér se musí spoléhat na to, co ho naučil někdo v minulosti, na jeho individuální schopnosti. Ale z hlediska týmového výkonu a taktiky nemůže mít trenér žádný vliv. Za jeden trénink nikoho nenaučím vůbec nic.

Jak tedy budete řešit případ útočníka Bohuslava Strnadela, který už kvůli práci a rodině moc netrénuje?
Bohouš je pořád nadstandardní hráč, gólový útočník, který se dokáže prosadit, protože umí uplatnit své obrovské zkušenosti. U takového fotbalisty se dá udělat výjimka, jednoho hráče, který tolik netrénuje, tým „utáhne“, tři nebo čtyři, to už by byl problém.

Budete dělat velké změny?
Neviděl jsem Kopaninu hrát živě, jen z DVD. Nechci říkat nic o tom, že tady Martin Kuchař odvedl špatnou práci. Naopak! Zachránil tým v divizi, což nebylo lehké. Některé věci určitě změním, ale nechci být konkrétní.

Budete třeba hodně točit sestavou?
Mám představu, na kterém postu by mohli nastupovat různí kluci. Teď si to ověřuju v tréninku, ale až zápasy ukážou, jestli byla ta představa správná. Do konce podzimu chci sestavu ustálit, kádr není tak široký, aby mohlo docházet k velkým změnám.

Čeká vás ostrý start: pražské derby proti Admiře. S čím do zápasu půjdete?
Je jedno, proti komu hrajeme. Musíme se soustředit na svůj výkon, abychom dodržovali to, co si řekneme v kabině před zápasem. Soupeř nás bude zajímat až ve druhé řadě.

Souhlasíte s tím, že bude Admira favoritem?
Nemyslím si, že se od nás v tomhle zápase nic nečeká. Když je tým poslední a má čtyři body, tak se od něj očekává, že bude bodovat, jinak zůstane dole, což není dobré. Hráči se dostávají pod tlak postavením v tabulce. Do utkání půjdeme s tím, že hrajeme doma a nejsnazší cesta k záchraně vede před získávání bodů v domácím prostředí. Máme dva zápasy na vlastním hřišti za sebou: Admiru a Benešov, musíme zabrat. Je jedno, jakou cestou k tomu dojdeme, ale potřebujeme nutně body.

Co si z toho můžou diváci vzít? Budete hrát ofenzivně? Nebo spíš defenzivně?
Záleží na tom, jak se bude utkání vyvíjet. Když to bude v 80. minutě bez gólů, tak si zhodnotíme průběh zápasu, jestli máme sílu to zlomit, nebo bude bod úspěch. Taky můžeme dát do desáté minuty dva góly, pak bychom se pravděpodobně soustředili na to, abychom soupeře udrželi v dostatečné vzdálenosti od naší branky a neinkasovali.

Jak vnímáte sílu Admiry?
Je to určitě kvalitní a stabilizovaný divizní tým, který je delší dobu pohromadě. Přestože se tam vyměnili tři trenéři během kratší doby, měla Admira mnohem víc prostoru připravit se a naučit určité věci. Ale my hrajeme doma, Admira naposledy venku dostala čtyři góly v Chrástu, což značí, že se s ní dá hrát, stejně jako s každým v divizi.

Kolik bodů můžete reálně získat do konce podzimu?
Ještě jsem to přesně nepropočítával, ale představa je taková, že bychom se rádi v zimě připravovali na to, aby byla na jaře reálná šance divizi zachránit. Pokud bychom měli jít do pauzy s deseti body, je to málo. Potřebujeme být v kontaktu s týmy, které jsou nad námi. Ve hře je ještě 21 bodů, kdybychom získali do konce podzimu polovinu, je reálné, že se s tím soutěž dá udržet. Na jaře se dá uhrát dvacet bodů. Vycházím z toho, že řádově 35 bodů většinou stačí k záchraně.

Na jak dlouhé spolupráci jste se s vedením domluvili?
Dohodli jsme se, že dojedeme podzim, a pak si vyhodnotíme, jak se splnily naše vzájemné představy, jakým směrem bychom měli pokračovat.

Z toho je cítit, že se těšíte na zimu, kde byste měl velký prostor utvořit si tým podle svých představ...
Přesně tak. Zima je ideální období, kdy se dá překopat tvář týmu, dají se naučit určité věci, dají se přivést hráči, kteří splňují předpoklady na jednotlivé posty v rámci možností téhle soutěže. Věřím, že se nám podaří získat nějaké body. V zimě pak můžeme pracovat na systému, kombinacích a dalších věcech, které k fotbalu patří.