Přední Kopanina - Fanoušci i hráči Přední Kopaniny ho dřív znali jako velmi nepříjemného soupeře. Teď už z něj ale nemusí mít obavy. Důrazný útočník Salim Sdiri od léta hájí modročervené barvy, v týmu trenéra Pavla Mejdra je v této chvíli právě on nejlepším střelcem – zatím dal v divizi 3 góly. Ten poslední z penalty v prohraném derby proti Admiře. „Bohužel nepomohl k bodům. Zbytečná porážka,“ lituje 24letý Sdiri, který má na Kopanině hostování do konce roku ze Zbuzan. „Chtěl bych tady pokračovat i dál, na Kopanině se mi líbí a bydlím v Dejvicích, což je ideální.“

Jak jsi se svou dosavadní bilancí 9 zápasů a 3 góly spokojený?
Přišel jsem jako útočník a jeho úloha je střílení gólů. Měl jsem v minulosti povedené sezony, kdy jsem pár gólů dal, ale spíš jsem typ, co se motá po hřišti, sbíhá si pro balony a sklepává je na ostatní. Úplně typický střelec nejsem, ale je pravda, že ty tři góly nejsou žádná sláva. Šancí bylo víc. Ono to taky pramení ze hry, kterou produkujeme. Celkově moc gólů nedáváme, na každý se strašně nadřeme. Každý rád dává góly, já nejsem výjimka, ale nikdy jsem nikde nebyl ten hlavní kanonýr.

Takže jsi nebyl nervózní, když jsi na první zásah v dresu Kopaniny musel čekat až do 5. kola, kdy ses dvakrát trefil proti Vilémovu?
Herně jsem se necítil špatně, ale je pravda, že když přijdeš do nového týmu, je dobré se trefit, aby to nebylo dlouhé čekání. Trvalo mi to pět kol, nebylo to úplně ideální, hlavně to bylo čekání na body a výhru.

Přesto jsi teď nejlepším střelcem týmu.
Vím, že mě tam poslala ta penalta ze závěru zápasu proti Admiře. Není to moc mít jako první tři góly, ale na druhou stranu je zase pozitivní, že je tady víc kluků, kteří jsou schopní skórovat. Jsem tam já, Robert Nedvěd, Günter Bittengel, teď začal střílet i Sláva Houška. Je ale jasné, že mít střelce, který by v téhle chvíli měl třeba 7 gólů, asi bychom měli i víc bodů. Po přípravě to vypadalo, že by to mohlo střílet Ondrovi Hrdinovi, bohužel se nestalo. Budeme se o to muset podělit všichni, žádný hlavní střelec, který by převyšoval ostatní, tady asi nebude.

Zatím jste v 9 kolech celkově dali 13 gólů. V tomto směru patří Kopanina k horším týmům. Je to způsobené i tím, že nemáte moc bodů, tudíž nemůžete hrát s takovou lehkostí?
Asi taky. Vstup do soutěže nebyl jednoduchý, tři kola jsme byli bez bodu. Pak nastala situace, že musíš vyhrát za každou cenu, bylo potřeba to zlomit. Někde vzadu v hlavě to máš, to je jasné.

Naposledy jsi skóroval z penalty v 90. minutě a dal jsi týmu naději aspoň na bod. Kdybys nedal, už by ani ta naděje nežila. Vypadá to, že ti takhle vypjaté momenty nevadí. Penaltu jsi proměnil s přehledem.
Já jsem na penaltu vůbec nebyl určený. Robert Nedvěd kopal tu první a ptal se mě, jestli nechci teď jít já. Šel jsem na penaltu s tím, že jí dám, věřil jsem si. Na druhou stranu ten tlak nebyl zase tak velký, protože to pořád bylo o dva góly a nehrozil případ, že kdybych jí nedal, přijdeme o body.

Proč vůbec nešel Robert Nedvěd kopat i podruhé? První penaltu bez obtíží proměnil. Šel jsi ty, přitom nejsi na penalty určený.
Méďa si myslel, že chci jít. Jenže já mu jen nesl míč. V tu chvíli se mě zeptal, jestli chci jít. Prostě jsem to vzal. Bohužel ten gól k bodům nepomohl.

Co jste v zápase s Admirou udělali z tvého pohledu špatně?
Celý týden jsme se připravovali na to, že má Admira nebezpečné standardky a dává z nich dvě třetiny gólů. No a my dostali během dvaceti minut dva góly po standardkách. Pak se nám podařilo snížit, ale úplně zbytečně jsme dostali do šatny třetí gól. To se pak proti takovému mančaftu, který hraje hodně tvrdě, někdy až na hranici, těžko dohání. Byla to naše blbost, nepohlídali jsme si to, na co jsme se připravovali. Druhou půli se víc kecalo, než aby se hrál fotbal. Oba celky se nechaly unést emocemi, pak už to nebylo moc o fotbale.

Myslíš, že hrajete o záchranu?
Pořád máme všechno ve svých rukách, můžeme dosáhnout na první polovinu tabulky. Musíme se ale zase vrátit k té poctivé hře, kterou jsme před Admirou předvedli v Teplicích. Když se toho budeme držet, můžeme sbírat body i proti nejlepším. Teď čekají Brozany a chceme jednoznačně vyhrát.

To by se hodilo. Zatím to celkově není žádná sláva.
Upřímně jsem si myslel, že budeme s tímhle týmem výš. Zatím máme dost nevyrovnané výkony. Odehrajeme dva dobré zápasy, pak vyhoříme. Body musíme sbírat pořád bez nějakých větších výkyvů. Mančaft na to, aby hrál do osmého místa, máme v klidu.

Byl jsi už v přípravě s druholigovými týmy, ale na Kopaninu jsi přišel ze Zbuzan, které hrají III. třídu. Jak se to seběhlo?
Předně jsem strašně rád, že se mi pan Cigánek ozval a dostal jsem zase možnost hrát divizi. Už to se mnou nevypadalo moc dobře, neměl jsem ani žádné ambice. Je pravda, že jsem byl před lety v béčku Sparty a zpětně vím, že jsem tomu mohl dát tenkrát víc.

Co tím myslíš?
Všechno okolo. V tak mladém věku rozhodují maličkosti. Mladý kluk se musí věnovat fotbalu naplno, nesmí se nechat rozptylovat ženskýma a podobné věci (usmívá se). Šel jsem pak ještě do druholigové Čáslavi, kde bylo strašně těžké se prosadit. Následovala Krč, která hrála třetí ligu, ale začaly nějaké zdravotní problémy. Pak jsem se neprosadil v Dukle do A-týmu, tak jsem hrál přebor v mužstvu, které vedl Jirka Němec. Na Dukle se ale pak změnilo hodně věcí, byl jsem nucený odejít. Zkoušel jsem Vyšehrad, bohužel jsem si udělal výron v kotníku a navíc jsem měl nějaký uzlinový syndrom, musel jsem být půl roku bez fyzické zátěže. Na to se mi ozval Pepa Huňáček ze Zbuzan, jestli bych nešel k nim. Známe se, tak jsem kývnul.

Není ti líto, že jsi byl tak blízko profesionálnímu fotbalu a nedotáhl jsi to? Místo toho si šel do III. třídy. Je ještě cesta zpátky?
Samozřejmě na člověka přijde chvíle, kdy si říká, že všechno mohlo dopadnout jinak. Bylo to o drobnostech, o komunikaci s určitými lidmi. Ale teď už nemá cenu to řešit. Jsem na Kopanině a zatím se mi tady moc líbí. Jsem opravdu spokojený. Jestli by se někdy náhodou nemohlo něco stát, to neřeším. Stát se může všechno. Já se teď herně necítím špatně, zlepšuju se, nabírám kondici a sílu. To mě těší.

Po Praze se o tobě mezi fotbalisty říká, že jsi takový hajzlík. Co ty na to?
(Směje se). Když se podívám o pět, šest let zpátky, tak jsem nějakou tu červenou kartu dostal. Byl jsem trochu hajzlík a provokatér. Pak jsem se ale srovnal. Věděl jsem, že když chci hrát výš, nemůžu si takové věci dovolit. Srovnal jsem si to v hlavě. Stále hraju tvrdě, ale určitě ne zákeřně. Dřív nebylo z mé strany všechno fair-play, to přiznávám, ale už je to pryč.

Chodil jsi do zápasů s tím, že obránce hned zkraje naštveš?
Ne, to ne. Šel jsem do zápasů s tím, že zachovám chladnou hlavu (směje se). Soupeři to už ale o mně věděli, stačilo mě trochu naťuknout, něco říct, někam kopnout, a už se to prostě vařilo. Dneska jsem vyklidněný, nedovolím si věci, co dřív, když jsem byl v dorostu nebo první rok v chlapech. Vím, že oslabit mančaft je to nejhorší, co člověk může udělat. Tahle pověst hajzlíka se táhne už z dřívějška. Lidé, kteří mě znají, ví, že jsem se změnil.

Jaký jsi v životě?
Úplně jiný, spíš domácí typ. Ale když člověk vleze na hřiště, chce udělat pro výhru všechno. Chci to odjezdit na sto procent. Dřív to bylo tak, že když byl vyhecovaný zápas, ne vždy jsem se ovládnul.

A soupeři toho využívali.
To určitě. I teď se mě snažili obránci Admiry vyprovokovat za každou cenu, což bylo možná vidět. Šlapáky, nadávky... Ale už nemají šanci. Snad (usmívá se).

Nikdy ti nevadilo, že kvůli svému stylu dostaneš o to víc naloženo?
Nebylo to vždycky úplně jednoduché, ale já dokázal přijmou i rozdat. Bylo to často tvrdé, ale už nikoho neurážím. Mám stále hru založenou na tvrdosti, ale ne zákeřnosti. Po zápase si s protihráči podám ruce a jsme v pohodě.

Mám i mimofotbalovou otázku. Odkud pochází tvé exotické jméno?
Maminka je Češka, tatínek z Tuniska. Já mám ale české občanství, v Tunisku jsem byl dvakrát na dovolené, nic víc. Trochu jsem uměl i francouzsky, ale teď už nic. Táta s námi nežije, střídá Francii a Tunisko. Já se narodil tady, v Česku jsem vyrůstal. Jsem Čech.

A není ti líto, že neznáš svou druhou část rodiny?
Já se tím moc nezaobíral. Odmalička jsem potkával rodinu z máminy strany, nemá se mi po čem stýskat.

Ale možná to, že je tvůj otec Tunisan, vysvětluje, po kom si tak horkokrevný, ne?
(Usmívá se) Na to se nechci vymlouvat. Dřív jsem byl horkokrevný a temperamentní, ale bylo to o hlavě. Je to jen o tom, aby si to člověk srovnal. Ne o původu.

Co vůbec děláš mimo fotbal?
Číšníka v restauraci na Malostranské. U toho se snažím dodělat hotelovou školu, abych měl maturitu.

Baví tě práce s lidmi?
Možná právě práce změnila moje myšlení. Začal jsem víc komunikovat s lidmi, baví mě to. Nemůžu si tu práci vynachválit.

Kolik uneseš talířů na jedné ruce?
Na jedné tři a do druhé ruky dám čtvrtý. To je maximum.

Je třeba nošení talířů s jídlem na téhle práci nejtěžší?
Ne, hlavní je nestydět se a komunikovat se zákazníky. Nošení je v pohodě.

Nemají někdy lidé nesnesitelné nálady? Ty se na ně přesto musíš usmívat, ne?
Lidé jsou takoví, jaký jsem k nim já. To už mám vyzkoušené.

Takže to přenášíš i na hřiště? Už jsi s obránci kamarád a oni jsou pak v soubojích s tebou mírnější?
Já se hlavně snažím koncentrovat na fotbal, ne na kecy okolo.