Přední Kopanina – Stal se třetím kapitánem, který vedl v jarní části divize fotbalisty Přední Kopaniny. Při absenci dvojice Charvát – Buzek navlékl v Děčíně na levou paži pásku útočník Robert Nedvěd. Tým ale bohužel k vítězství nedovedl. „V roli kapitána to pro mě byla na Kopanině divizní premiéra. Pásku už jsem měl v přeboru, ale v divizi poprvé,“ říkal pak 29letý Nedvěd.

Prožíval jsi nějak víc, že jsi byl v Děčíně kapitánem?
Být kapitánem, toho si váží všichni hráči na všech úrovních. Je to příjemný pocit. Beru to jako ocenění mé práce na Kopanině. Já sice nejsem ten klasický vůdčí typ, od toho jsou v mančaftu jiní kluci, ale Charvi a Míša v Děčíně nebyli, takže páska zůstala mně.

Jsi tedy druhým zástupcem?
To ne, druhý zástupce není určený. Kapitán je Charvi, jediný zástupce je Míša. Před zápasem mě určil trenér. Jsem na Kopanině delší dobu a patřím ke starším hráčům, přesto to pro mě bylo překvapení. Ale příjemné.

Zápas se vám ale výsledkově nepovedl, proč?
Trochu mě to mrzí. Na to, jakou máme sílu, neděláme výsledky, kterých jsme schopní. Nedokážeme tu naší kvalitu prodat, tedy hlavně, co se týká výsledků. Jinak hrajeme celkem dobrý fotbal. A pro zápas v Děčíně to platí dvojnásobně. Když řeknu, že jsme hráli krásně, ale prohráli 0:2, bude to znít hrozně. Tak to ale bylo. Máme dobré hráče, fotbalem se můžeme bavit, ale nedáváme šance. V Děčíně se to naplno ukázalo. Že nedávám góly já, na to si už na Kopanině zvykli, ale teď se přidali i další (usmívá se). Měli jsme opravdu spoustu šancí.

Výsledky jsou ale pro vývoj tabulky klíčové, na umělecký dojem se, bohužel pro vás, nehraje.
Všichni víme, že výsledkově to není ono. Celkově ale snad naši fanoušci nejsou nějak zklamaní. Ano, měli jsme zápasy, které se nám nepovedly, ale převažují ty, kdy jsme hráli dobrý fotbal. Máme v týmu ofenzivní typy hráčů, naše hra se podle mého názoru divákům líbí. Jenom ty šance, to je každý zápas něco. V Děčíně jsme neproměňovali, pak na nás v tomhle směru trochu padla deka a gól jsme nedali.

Na vašem výkonu se pozitivně projevila jistota záchrany. Cítil jsi to tak?
Za celou kabinu můžu říct, že jsme si ani na chvíli nepřipouštěli, že bychom snad mohli sestoupit. Teoretická možnost sice existovala, ale my jsme si vědomí své síly. I když je pravda, že jsme na jaře udělali méně bodů než na podzim, kdy to nebylo ideální. To mi přijde neuvěřitelné. Všichni cítíme, že to mělo být na jaře lepší. Dokážeme hrát pěkný fotbal, ale pár bodů jsme poztráceli zbytečně.

Celkově tedy první divizní sezonu Kopaniny po letech hodnotíš jak?
Vedení deklarovalo, že hlavním cílem bude v prvním roce záchrana. Přesto jsme pomýšleli na to, že bychom mohli hrát v horní polovině tabulky, v takovém nadprůměru. To bylo naše přání, bohužel se to už nepovede, abychom skončili v první osmičce. Skončilo to takhle, ale neznamená to, že by byla v týmu špatná nálada. Ani v průběhu sezony nebyla. Na Kopanině to funguje stále stejně jako před lety: jsme jedna velká rodina, všichni při sobě drží a povzbuzují se.

A když budeš tuhle divizní sezonu hodnotit ze svého pohledu?
První půlrok jsem tady nebyl, takže můžu sezonu hodnotit až od ledna. A musím říct, že jsem spokojený. Když jsem se vracel, byl jsem zvědavý na to, jak budu na hřišti vypadat. Nebál jsem se, jak zapadnu mezi kluky, většinu jsem jich znal, v průběhu podzimu jsem chodil na Kopaninu i trénovat, ale spíš myslím to, že jsem před rokem neodcházel zrovna v oslnivé formě. Po půl roce v Jedomělicích se mi ulevilo. Cítil jsem se líp, přišel jsem plný sil a energie. Snad to bylo vidět, i když se to bohužel nějak výrazně bodově ani gólově neprojevilo. V průběhu jara jsem se dostal do základní sestavy, takže to z tohoto pohledu nebylo tak špatné. Ale zase neplavu v oblacích, nejsem žádný gólostroj, to ani náhodou. Všichni mě znají a já znám sebe. To jsem ostatně ukázal i v Děčíně.

Dal jsi zatím tři góly, jak jsi s touhle bilancí spokojený?
Každý gól beru s obrovským nadšením. Lidé na Kopanině ví, že na jeden gól potřebuji hodně šancí. Když mi tam nějaký gól padne, jsem strašně šťastný a stoupá mi sebevědomí.

Mluvíš tady o tom, že nejsi žádný střelec, ale na nejlepšího kanonýra Kopaniny v divizi, kterým je Pavel Sedláček, ti chybí jen dva góly.
Všimnul jsem si toho. Když si vzpomenu na to, kolik šancí jsem na jaře nedal, k tomu ta neproměněná penalta s Teplicemi B... No, mohl jsem být klidně nejlepší střelec Kopaniny. Ale to bych se musel jmenovat Bohouš (směje se).

Zmínil jsi penaltu proti Teplicím B. O té se hodně namluvilo. Jak to tedy v tom zápase bylo? Chtěl jsi jít kopat dobrovolně, nebo na tebe míč zbyl?
Já v tu chvíli nepodlehnul žádné euforii, jak se mohlo někomu zdát. Vyplynulo to z toho, že na penaltu nikdo nechtěl jít, mně se v zápase dařilo, tak jsem šel. Chtěl jsem to vzít na sebe, byl jsem na hřišti jeden z nejstarších, věřil jsem si. Nedal jsem, ale to se stává. Rozhodně mě ta penalta nebudí ze snů. Příště půjdu klidně znovu. Ale může se zase stát, že nedám, to je normální.

Ještě se vrátím k Jedomělicím: Proč jsi vůbec před sezonou šel hrát III. třídu?
Na začátku sezony jsem nestíhal tréninky kvůli práci, navíc jsem cítil, že si potřebuji trochu odpočinout. Na Jedomělice nedám dopustit, ať už na vesnici nebo na místní fotbalový klub, kde působí můj táta a mám tam spoustu kamarádů. Pro mě vlastně existují jen dva kluby: Kopanina a Jedomělice. Jinde už mě hrát neuvidíte. Mám takový sen, že tátovi vrátím všechno, co do mě dal. Když už jsem se nedostal do první ligy, chtěl bych někdy v budoucnosti pomoct Jedomělicím do vyšší soutěže. Mám k nim vztah, vyrostl jsem tam. Jako malý jsme měl fotbalové idoly právě z téhle vesnice. Cítím vůči Jedomělicím a tátovi nějaký dluh a nenapadá mě, jak lépe ho splatit, než že pomůžu k vyšším soutěžím. Nechci tam jít po kariéře jen dohrávat, až budu mít pupek. Možná do Jedomělic zlákám i další kluky.

V Jedomělicích jsi na podzim vedl i tréninky. Jak tě to bavilo? Může být v trénování tvoje budoucnost?
Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych trénoval, ale když jsem v Jedomělicích vedl tréninky, tak mě to docela chytilo. Bavilo mě, že jsem mohl klukům předat svoje zkušenosti, které jsem nabral ve vyšších soutěžích, ať už v Kladně, v Karlových Varech nebo na Kopanině. Bylo vidět, že to kluky baví, měli zájem, chytlo je to. Tím ale nechci říct, že chystám trenérskou dráhu.

Do budoucnosti bys v Jedomělicích mohl být hrajícím trenérem, ne?
Já tohle neberu. Buď jsem hráč, nebo jsem trenér. Podle mého názoru by to mělo být oddělené. Já dělal v Jedomělicích některé tréninky, ale do sestavy a taktiky jsem nekecal.

Když ses vracel zpátky na Kopaninu, psal o tobě Kladenský deník jako o Jedomělické ikoně. Co jsi tomu říkal?
(Směje se) Ten článek visí dodnes v Jedomělicích v hospodě. Co k tomu mám říct? Na jednu stranu se člověk cítí dobře a hřeje ho, že pro tu vesnici něco znamená, na druhou stranu je to pro mě závazek do budoucnosti, abych pro Jedomělice udělal něco víc.

Teď čeká Kopaninu zápas s Kladnem B. Ty jsi v Kladně působil. Bude to pro tebe ještě po letech prestižnější než proti jiným soupeřům?
Já už tam skoro nikoho neznám, z 90 procent tam jsou noví kluci. Už je to hodně let, co jsem působil v Kladně. Mám na to krásné vzpomínky, hned v první sezoně jsme postoupili do třetí ligy, byly to tam hezké zážitky. Když jsem odešel, dostalo se Kladno až do ligy, vyměnilo se tam hodně hráčů. Ten zápas je jiný v tom, že mě kluci v kabině berou jako Kladeňáka, takže probíhají různé hecovačky. S nikým z Kladna si ale před zápasem nepíšu ani nevolám.

Oba celky už jsou zachráněné, ale ve hře je ještě 9. místo, takže o motivaci máte postaráno, ne?
Za celou kabinu říkám, že chceme být co nejvýš. Máme šanci Kladno B přeskočit, rozhodně se nechceme propadnout ještě o pár míst níž. Do zápasu půjdeme naplno, budeme na soupeře chtít vlítnout. Neříkám, že budeme hrát bezstarostně, ale uvolněně určitě. Snad dáme i nějaké góly. Uvidíme, s čím přijedou, ale jsme schopní je porazit, ať budou mít posily z áčka nebo ne. Je o co hrát. Navíc dlužíme domácím fanouškům výhru. Celou sezonu nás chodili povzbuzovat v hojném počtu. Snad jim uděláme radost.

Jak dopadne zápas s Kladnem B nikdo neví. Ty ale jednu jistotu máš: 26. června tě čeká v Lidicích svatba s tvojí dlouholetou přítelkyní Blankou. Jak se těšíš?
Když jsem Blanku požádal o ruku, moc jsme se na svatbu těšili, ale jak se blíží, jsme trochu nervózní. Zařizování je opravdu hodně, Blanka někdy skoro ani nespí. Do toho přestavujeme barák, docela blázinec. Ale na manželství se těším, jsem si stoprocentně jistý, že si beru tu pravou, jinak bych do toho nešel.

Který fotbalový tým bude mít na vaší svatbě větší zastoupení? Kopanina nebo Jedomělice?
Tak to nevím, nechám se překvapit. Pozval jsem kluky z obou týmů. Obřad je v Lidicích v Růžovém sadu od 12.30. Tam může přijít každý, i fanoušci Kopaniny (usmívá se). Všechny rádi uvidíme.

Před rokem jsi v rozhovoru říkal, že čekáš, až Blanka udělá státnice na vysoké škole, a pak na ní budeš tlačit s dítětem. Pořád to platí?
Když si na tohle vzpomenu, tak se musím smát. Moje názory se v tomhle směru trochu poupravily. Děti kolem sebe v rodině máme a vidíme, co je to za starost, závazek a životní změnu. Do toho je spousta práce na tom baráku... Oba jsme usoudili, že na děti je brzy. Ještě počkáme.