Za Kopaninu jsi hrál naposledy koncem června, když postupovala do divize. Těšil ses na zápas s Vilémovem hodně?
Jasně, já se vždycky těším na to, že si můžu jít zahrát. Na druhou stranu nevím, co od sebe můžu čekat. Dřív jsem hrával profesionálně, věděl jsem, jak mám natrénováno, věděl jsem, jak budu hrát. Dneska je to tak, že netrénuju téměř vůbec, jen občas na Spartě. Navíc jsem v kabině zase viděl některé kluky poprvé a také nemám stoprocentní koleno, s nímž jsem byl v lednu na operaci. Měl jsem před zápasem trochu otazníky, ale dopadlo to dobře: s kolenem, s kondicí i co se týče nových spoluhráčů.

Musel ses tedy před zápasem novým hráčům představovat?
Obešel jsem kabinu a s klukama se pozdravil. Koho jsem neznal, představil jsem se mu. Noví kluci mě pravděpodobně znali, já je ne. Další noví kluci byli ještě zranění, s těmi se budu seznamovat příště. Vlastně to můžu brát jako svůj předzápasový rituál, že přijdu do kabiny a seznámím se se svými spoluhráči (směje se).

Trenér Mejdr říká, že už jen tvoje přítomnost na hřišti ostatní nabudí a víc si věří. Všímáš si toho?
Jak klukům moje přítomnost pomáhá, to nedokážu posoudit, ale věřím, že jim pomáhám už jen tím, když hru slovně organizuju. Když dělají blbosti, dám jim to najevo. Snad jim tím neubírám na výkonu, když jim něco vytknu. Stejně tak se je ale snažím hned pochválit, když něco udělají dobře. Myslím, že to berou v pohodě.

Trénuješ Spartu, přistihl ses třeba teď na Kopanině, že jsi už víc trenér než fotbalista?
Na hřišti jsem spoluhráč. Ano, na kluky hodně mluvím, ale to jsem dělal v mé hráčské kariéře vždycky. Není to tak, že bych teď jako trenér začal víc mluvit, s tím to nesouvisí. Ani to není tak, že bych teď nějak dramaticky změnil názory, které jsem měl jako hráč. Je to pořád stejné. Možná si jen víc všímám detailů, ale to je celé.

Poprvé jsi za Kopaninu hrál divizi. Byl to velký rozdíl oproti přeboru?
Abych řekl pravdu, v tomhle utkání jsem až tak velký rozdíl nepociťoval. Vilémov je taky nováček a tipuju, že bude hrát spíš v dolní polovině tabulky.

A kde se podle tebe bude pohybovat Přední Kopanina?
Vařím z vody, nejsem znalec divizního fotbalu, ale věřím tomu, že Kopanina bude ve středu nebo horní polovině tabulky. Jestli by mohl tým hrát na postup? To si netroufám odhadnout, ale obecně ano.

Co tím myslíš?
S tímhle kádrem by stačilo chodit třikrát týdně trénovat, ale museli by chodit pravidelně všichni včetně mě. Kdyby se to povedlo a v zimě se mužstvo šikovně posílilo, mohlo by se hrát klidně o postup. Ale to je absolutně nereálné, kluci mají práci, já chodím jen občas. Myslím, že můžeme být mezi pátým až osmým místem, s čímž by určitě byli všichni spokojení.

Když mluvíš o tréninku: jak jsi na tom ty? Jak často se ve Spartě zapojíš jako hráč?
Záleží na tom, jaký je zrovna trénink. Nácvikových věcí se neúčastním, když se dělají kondiční cvičení, tak se spíš snažím kluky hecovat, povzbuzovat nebo napomínat. Takže prostor pro mě je pouze ve chvíli, když se hraje báčko, nebo fotbálek na dvě. Když je počet hráčů sudý, nehraju ani já, když je lichý počet, naskočím. Takže toho moc není, na druhou stranu něco občas dělám. Ukázalo se, že to zatím stačí, uvidíme, jak dlouho.

Na Spartě jsi hodně zaneprázdněný, chybí ti hraní hodně?
Obecně bych byl radši, kdybych mohl chodit častěji. Jenže nám jdou zápasy po třech dnech, v mé práci je hodně pozorování, vyhodnocování. Nevím, co dělat dřív. A když nemáš čas, neuvažuješ nad tím, co bys dělal, kdybys měl volno. Dělám svou práci naplno a ta mi neumožňuje moc často hrát. Chtěl bych chodit častěji, to ano, ale žádný absťák nemám.

Když občas trénuješ na Spartě s hráči, jak vypadá srovnání? Troufal by sis ještě na ligu, i když ti bude v říjnu 40 let?
Fotbal hrajeme na půlku hřiště, která je někdy ještě zúžená. Na malém prostoru nemám žádný problém. Myslím, že mám pořád docela rychlé nohy, čtení hry nezapomeneš, obecnou kondici a sílu mám taky. Horší to je, když jdu na velké hřiště. Tam už jsou ty vzdálenosti horší. Kdybych ale někde absolvoval zimní přípravu, klidně bych si ještě na ligu troufnul. Ne ve Spartě, ale v nějakém menším klubu. Jsem přesvědčený, že bych to zvládnul, ale bavíme se samozřejmě jen hypoteticky, protože by to nemělo žádný smysl. Ale obecně je to stejné jako s bráchou, kterému je 44 let, tři měsíce se připravuje, dožene kondiční složku a s těmi zkušenostmi může v pohodě hokejovou extraligu chytat. Stejně tak bych mohl já hrát. I když trochu ztrácím rychlost, předvídáním a čtením hry bych to nahradil. Jenže v tom opravdu nevidím smysl.

Nemáš tedy podobné choutky jako tvůj slavný bratr Dominik?
S velkým fotbalem jsem skončil a myšlenky na návrat jsem neměl, nepřemýšlel jsem, že bych se vracel. Moje práce je trénování. A je prima, že si u toho můžu občas jít zahrát za Kopaninu, kde je dobrá parta, příjemné prostředí. Člověk s fotbalem nemůže skončit ze dne na den. To by ani nebylo zdravé. Ale já už profesionální kariéru nechci oprašovat.

Tvůj bratr ji oprašuje už potřetí. Jak prožíváš jeho návrat?
Hodně se těším, že bude brácha zase chytat a jsem zvědavý. Vrátil se taky Petr Sýkora, kterého dobře znám. Doufám, že budou mít vydařenou sezonu. Bráchovi fandím vlastně celý život: on začínal chytat ve čtyřech letech a já se narodil, když mu bylo necelých pět let. Jezdili jsme na jeho zápasy a turnaje, když chytal za přípravku. Snad se mu bude dařit. Ale on už dokázal, co mohl. I kdyby se mu nedařilo, kdyby přišlo zranění, svět se nezboří. Už jen tím, že se vrátil, že se na extraligu připravoval, byla na hokej upřená obrovská pozornost. Jeho účast je přínosem, i kdyby hrál jen deset zápasů. Já věřím, že se popere o nominaci na olympiádu.

Předpokládám, že se tak odkládá jeho účast na některém ze zápasů Kopaniny.
To je pravda, dokud bude hrát hokej, tak se na Kopanině asi neukáže.

A kdy se zase ukážeš divákům v sestavě ty?
Doufám, že by to mohlo vyjít za měsíc, až bude reprezentační pauza. To by snad šlo, i když s manželkou plánujeme nějakou větší oslavu mých čtyřicátých narozenin. Snad se to nezkříží, budeme se snažit to naplánovat tak, abych nějaký zápas stihnul.

Když na zápasy nechodíš, sleduješ aspoň pravidelně výsledky Kopaniny?
Pokud neznám výsledek, tak volám trenérovi.

V dubnu jsi mi říkal, že hráči ve Spartě moc neví, že hraješ za Kopaninu. Už to prosáklo?
Když jsem trénoval v Sokolově, kluci to věděli a Kopaninu pravidelně a podrobně sledovali. Na Spartě to asi moc kluků neví, jsou tam i cizinci, divizi nesledují. Ale něco určitě zaregistrovali, když Kopanina vyhraje, třeba to někde v hloučku zahlásím, takže povědomí mají, ale asi ne všichni.

Možná někteří hráči ve Spartě vnímali také to, že jsi s Kopaninou postoupil do divize. Jak sis vůbec užil oslavy? Daly se srovnat s těmi, které jsi zažil ve Spartě jako hráč při zisku titulu?
Když něco vyhraješ, je to důvod k oslavě. Pro kluky na Kopanině byl postup do divize obrovský úspěch a je třeba si ho vážit. Byla to dlouhodobá soutěž a my jsme byli nejlepší, byla to velká euforie. Ale samozřejmě ligový titul nebo postup do Ligy mistrů, to byla ta euforie ještě větší. Já jsem sice hrál v přeboru jen třetinu zápasů, nechodil jsem na tréninky, nepodílel jsem se na tom úspěchu tolik jako ostatní, přesto si ho vážím. Bylo to super a nikdy na ten zážitek nezapomenu. Když na zahradě u baráku sekám trávu, rád si na sebe vezmu tričko s nápisem: Přední Kopanina - vítěz přeboru Prahy.