Praha - Patřil k hlavním oporám Přední Kopaniny, když dvakrát v řadě triumfovala v Pražská teplárenská přeboru či získala Teskahor Pohár PFS. Jiřího Švarce znají příznivci pražského fotbalu hlavně jako spolehlivého brankáře týmu od letiště. Během covidové pauzy ale objevil i kouzlo dálkových běhů. Má za sebou horský ultramaraton Beskydská sedmička, chystá se i na Brdský půlmaraton. „Je to pro mě výplň, když je zakázaný kolektivní sport,“ říká 45letý Švarc.

Jak náročné je pro vás udržovat se v téhle době bez fotbalu ve formě?
Primárně je to věc každého, jak si to chce v tomhle směru zařídit. Já se snažím udržovat ze tří důvodů. První je ten, že mám doma manželku a dvě dcery, tak se jim chci líbit, být v dobré kondici. Druhý je ten, že je to nějaká forma mentální očisty, protože poslední měsíce jsou pro mě pracovně extrémně náročné. Můj pracovní týden má běžně 70 až 80 hodin a možnost jít běhat, na kolo, když byl sníh, tak na běžky, mě udržuje při smyslech. Je to relaxace, která je potřeba, aby to člověk zvládl. A třetí důvod: prostě mám rád přírodu, být venku, poznávat nová místa. Loni jsem uběhl Beskydskou sedmičku, teď je čas na nové výzvy.

K tomu se ještě dostaneme. Ve třech důvodech, o kterých mluvíte, nebyl zastoupený fotbal. To je pro vás tedy vedlejší motiv?
Fotbal je tam samozřejmě taky, ale není to tak, že bych se připravoval třeba kvůli trenérovi… Dělám to pro sebe, fotbal mě baví a jedna z výhod brankáře je, že stačí dva lidi na to, abyste si pěkně zatrénoval. A já mám to štěstí, že jsme si padli do oka s Petrem Bartalským. V posledním roce spolu chodíme v průměru jednou týdně trénovat, jednak si vyhovíme lidsky, ale také si na mě může otestovat nějaké věci do jiných tréninků. Pro mě je super, že můžu chytat v zábavné formě, kterou mi on jako profesionální trenér umí připravit. Je to úplně fantastické, moc mu za to děkuju.

Jednou týdně jste tedy v brance, kolikrát vyrazíte běhat či na kolo?
Snažím se sportu věnovat oba víkendové dny. S Martinem Lesem jsme si založili náš tým Schwarzwald a vymysleli jsme si výzvu, na kterou společně trénujeme. Chodíme na ovál, někdy i hodně brzo ráno, kde spolu běháme. Přihlásili jsme se na Brdský půlmaraton, který se poběží v terénu. Až budeme mít natrénováno, najdou se i další výzvy, tahle příprava není primárně kvůli fotbalu.

Loni v létě jste absolvoval také horský ultramaraton Beskydská sedmička. Popište, jaká to byla zkušenost?
Běží se 101 kilometrů v Beskydech, sedm vrcholů přes 1000 metrů, další dva jsou nižší. Vždycky vyběhnete na horu, pak zase spadnete do údolí, během závodu nastoupáte 5500 výškových metrů, což je simulace Mount Everestu. Samozřejmě v českých podmínkách, jiné nadmořské výšce a počasí. Vymyslel to český horolezec Libor Uher, v Moravskoslezském regionu má tenhle závod obrovskou tradici. Mě do něj přemluvil spoluhráč z Přední Kopaniny Pepa Fárka a jsem rád, že jsem to absolvoval. Skvělý zážitek.

Jaký byl váš výsledek?
Limit byl 30 hodin, můj čas byl 22 hodin a 29 minut. Zvolil jsem taktiku, že začnu rychle, pak zrychlím a nakonec tempo ještě vystupňuju. (úsměv) Chtěl jsem to zvládnout co nejrychleji, měl jsem ultramaratonský batůžek, po cestě byly občerstvovačky. Bylo ale zajímavé sledovat i lidi, kteří se závodu účastnili poněkolikáté, měli tam svůj realizační tým a šli vyloženě na výsledek. Já jsem do té doby nic takového neabsolvoval, párkrát jsem jel Krkonošskou 70 a Jizerskou 50 na běžkách, ale tohle bylo vůbec poprvé. Bylo to poznání, člověk si dokázal, že je toho schopen, zároveň se vrátím k tomu, proč jsem se do něčeho takového pouštěl.

A proč tedy?
Pokud půlka složky byla výkonnostní, že na takový závod musím natrénovat, a pak ho i zvládnout, tak druhá půlka byla snaha vidět Beskydy, což je pro mě jako Východočecha žijícího v Praze a cestujícího po celé Evropě skvělá možnost, projít si Beskydy během 22 hodin. (směje se) Historicky mám k horám velmi blízko, vylezl jsem dvě šestitisícovky v Jižní Americe, několik čtyřtisícovek v Alpách. Tohle mi ty doby trochu připomnělo. Zároveň je potřeba říct, že nebýt to v téhle covidové době, tak pokud bych mohl normálně cestovat za prací, určitě bych dělal něco jiného. Ale beru to jako jednu z mála pozitivních věcí toho všeho, co se kolem nás momentálně děje. Je potřeba bojovat a nepřipustit si pesimismus moc k tělu. Every cloud has silver lining, jak říkají v Londýně.

Co bylo na Beskydské sedmičce pro vás nejtěžší?
Rozhodnutí jít do toho. Věděl jsem o kamarádech, co to nezvládli a vycouvali. Představa toho, že běžíte a jdete 101 kilometrů přes hory a doly, můžou přijít krizové situace, jste na to buď sám, nebo ve dvojici, což je možná ještě horší, protože nechcete toho druhého zklamat… Já šel na start v Třinci s tím, že je jen otázka času, kdy se dostanu do cíle, že v cíli prostě budu. Nepřipouštěl jsem si, že bych to nezvládl. To je podobné, jako když jdete na hřiště s jediným cílem, že na konci vyhrajete.

 Zmiňoval jste tréninky s Martinem Lesem, což je váš spoluhráč z Přední Kopaniny a pražský rozhodčí. Viděl jsem na vašem Instagramu fotky z oválu, kde jste běhali intervaly. Nejsou náhodou tyhle tempové tréninky horší než dlouhý běh v přírodě?

Atletický ovál, to je vychytávka týmu Schwarzwald, kterou jsme si na sebe ušili. Jinak než ve dvou by to nešlo, tyhle intervalové úseky jsou psychicky náročné, ale v konečném důsledku se to s Beskydskou sedmičkou nedá vůbec srovnávat, to je úplně z jiné planety. Není to srovnatelné ani s Krkonošskou 70 nebo Jizerskou 50. To jsou akce, na které se musíte připravit, kdy vás může překvapit spousta věcí, a musíte se dostat na hranu fyzických možností.

Přitom brankáři většinou běhání nenávidí. A vy jste gólman, co začal s utramaratony...
Primární motiv jsou pro mě hory, příroda, ne ty kilometry. Nedokážu si představit běžet třeba z Prahy do Plzně někde po rovině, kdy by člověk neměl možnost být v krásném prostředí jako třeba na Beskydské sedmičce.

Plánujete ještě něco podobně náročného?
Momentálně ne, ale časem by mě lákalo zajet si slavný Vasův běh.

Nehrozí, že byste z fotbalu přesedlal na dálkové běhy?
Ne, je to jen výplň na covid. Mám radši míčové sporty, týmové, při kterých se dá sdílet radost z vítězství.

Pokud by se teď začalo hrát, tak předpokládám, že po fyzické stránce jste připravený perfektně, že?
To by nebyl problém, ale otázka je, jestli se soutěže dohrají. Praha má štěstí, že je tady předsedou Dušan Svoboda, takže pokud se fotbal rozběhne, Praha bude hrát první nebo mezi prvními. Slyšel jsem i o možnosti pátečního testu a dvou zápasů za víkend. Mimořádná situace si žádá mimořádná řešení, já bych byl klidně pro. Do konce sezony jsem připravený, pak se uvidí.

Můžete to rozvést?
My si s Tomášem Cigánkem a trenérem říkáme po každém půlroce, jestli to dává pro všechny strany ještě smysl. Takže si zase řekneme a uvidíme, co bude v létě.

Tak mě napadá, nesoutěžíte náhodou na dálku s Jaromírem Blažkem o primát nejstaršího brankáře Pražská teplárenská přeboru? Blažek je o tři roky starší než vy.
Po fotbalové stránce se nemůžeme srovnávat, Jarda toho spoustu zažil, měl krásnou fotbalovou kariéru. Já upřednostnil kariéru v bankovní sféře, čehož nelituji. Jardovi přeju, aby chytal co nejdéle, je určitě vzorem a motivací pro všechny, kteří v přeboru a jiných pražských soutěžích nastupují. Jinak statistiky sice detailně nesleduji, ale v přeboru máme s Jardou bilanci v našich zápasech 3-1-0 v můj prospěch. (usmívá se)

Když jste u motivace, tak vy s ní ve 45 letech nemáte problém?
Ne, vůbec. Brankáři jsou v tomhle směru trochu jiní, my jsme, jak já říkám, taková fotbalová šlechta. Deset lidí běhá, bojuje, hlavičkuje, zatímco gólman, to je takový quarterback v americkém fotbale. Žádný tým nevyhraje nic pořádného bez dobrého brankáře. Z tohoto pohledu je to velmi důležitá pozice, která je srovnatelná snad jen s útočníkem typu Dana Urbana, který toho naběhá ještě méně než brankář, ale stejně dá 30 gólů za sezonu. (směje se) Všichni ostatní musí makat, dřít, srážet se. I tohle mě na fotbale baví. Mám chuť pokračovat, u hráčů v mém věku je to primárně otázka zdraví. Pokud by přišlo zranění, překážka pracovního nebo rodinného charakteru, tak už nebudu pokračovat, amatérský fotbal je jen zábavou, není to zásadní věc pro život. Dokud se mi podaří na něj ušetřit čas a budu mít pocit, že mám kvalitativně co přinést, tak chci chytat. Všichni máme rádi kabinu, srandičky, amatérský fotbalový život mi dal spoustu radosti.

Radost vám přinesly hlavně tři pražské trofeje s Přední Kopaninou, že?
Pracovní kariéru jsem upřednostnil před fotbalovou. Byl jsem v Hradci, při studiích na univerzitě jsem chytal za Oklahoma City, měl jsem možnost trénovat se Stoke City. Pak jsem šel pracovat do JP Morgan, přičemž jsem žil 15 let v Londýně a fotbal šel na vedlejší kolej. Jsem rád, že jsem se mohl vrátit na Přední Kopaninu, zahrát si s fotbalisty jako Rado Melničuk, Tomáš Pešír, Tomáš Poláček a spousty dalšími, navíc jsem s Kopaninou vyhrál dvakrát přebor (2015, 2016) a k tomu ještě pohár (2019). To jsou tři trofeje po čtyřicítce a vážím si toho, protože to bylo krásné.

Abyste mohl myslet na další trofeje, musí se začít hrát. Myslíte, že se dohraje aspoň podzim?
Všechno se bude řídit vyššími zdravotními zájmy. Pokud by se našlo okno, jsem pro dohrání aspoň podzimu. Nehrajeme Ligu mistrů, podle mě by mělo být v zájmu každého amatérského fotbalisty, aby se začalo hrát. Samozřejmě by bylo nejspravedlivější, aby se uskutečnilo 30 kol, ale už dřív padlo rozhodnutí, že se v této situaci může sezona ukončit po podzimu, takže by se vybíralo ze dvou špatných možností – nehrát vůbec, nebo aspoň dohrát podzim. V takovém případě je za mě lepší dohrát podzim, podmínky byly řečené dopředu, byly a jsou pro všechny stejné. Já bych si rád zahrál, po takové pauze budou krásné pažity, tohle všechno pro mě převažuje nad spekulacemi nad tabulkou.