Co se v tvých očích za deset let na Kopanině změnilo?
V první řadě tým. Ten nejvíc. Z bývalých hráčů, kteří tady byli tenkrát, zůstali už jen Honza Charvát a Oivind Giil. Jinak jsem nikoho neznal. Tenkrát měla Kopanina o dost zkušenější tým. Teď jsou tady mladí kluci, v tomhle je to jiné. Jinak je všechno tak nějak stejné: kabina, hřiště, restaurace. A hodně se zlepšily webové stránky, ty jsou vynikající.

Sedíš v kabině na stejném místě jako tenkrát, nebo si nepotrpíš na podobné rituály?
Abych se přiznal, já už si nepamatuji, kde jsem tenkrát seděl. Prostě jsem do kabiny přišel a sedl si tam, kde bylo volno.

Patříš k nejzkušenějším hráčům v týmu. Vezmeš si v kabině občas i slovo?
Snažím se mluvit při zápase na hřišti, ale že bych byl nějaký hecíř jako třeba Honza Charvát, to ne. Spíš se soustředím na sebe. Když vidím, že někdo špatně stojí, tak mu to rozhodně řeknu, dokážu i křiknout. Ale že bych ostatní dirigoval, nebo na ně řval, to ne.

Cítíš, že jsou od tebe větší očekávání než od ostatních?
Patřím ke starším, tak se ode mě čeká, že něco předvedu. Já ale tlak v tomhle směru nevnímám. Už mám něco za sebou. Měl bych hru v důležitých okamžicích zklidnit, podržet míč...

Myslíš, že se ti to daří?
No nevím, zatím se sebou nejsem úplně spokojený. Pociťuji, že jsem vynechal přípravu a naskočil až chvíli před mistráky. Byl jsem taky zraněný, chybí mi fyzička. Střídám lepší zápasy s horšími, určitě můžu hrát líp. Zdá se mi, že mám výkyvy. Jednou je to dobré, podruhé třeba ne úplně špatné, ale něco tam chybí.

Třeba gól?
Jasně, gól, gólovou přihrávku, něco navíc. Finálku jsem dal proti Rakovníku, ale chtělo by to víc. Chybí mi síla, abych se ještě víc vymáčknul dopředu.

Poslední zápas jste na hřišti prvních Jiren prohráli 2:5, ale trenér vás chválil. Jak jsi tenhle zápas viděl ty?
Co k tomu říct? Nechci se vymlouvat na rozhodčího, ale zápas ovlivnil. Byly tam dva nebo tři sporné góly, s tím se pak už něco těžko dělá. Jirny ale mají super mančaft, my jsme nebyli kompletní, chyběli nám klíčoví hráči, přesto si myslím, že to z naší strany nebylo vůbec špatné. Hráli jsme dobře a Jirny jsme potrápili. Rozhodně jsme z toho zápasu vyšli se vztyčenou hlavou.

Je to pro vás velké povzbuzení před zápasem s Děčínem?
Výsledek extra povzbuzení není, ale určitě jsme neudělali ostudu. Dali jsme Jirnám dva góly, což se tam ještě nikomu nepovedlo, všechny mančafty tam dostávají dardu. Není to tak, že bychom teď měli hlavy dole a říkali si: my dostali bůra. Ano, pět gólů jsme dostali, ale předcházel tomu jasný faul, vymyšelný roh...

To, zdá se, neunesl záložník Michal Kratochvíl, který se nechal zbytečně vyloučit. Jak podobné křivdy snášíš ty?
Já jsem takový kliďásek, naštvě mě málokdo. Když už někdo, tak občas právě rozhodčí. Ale že bych se vytáčel, když někdo zkazí přihrávku, to ne. Od Kráti to bylo zbytečné, ale po jeho vyloučení jsme se ještě zvedli a hráli i v oslabení dobře.

Ty jsi za Kopaninu zatím nastoupil jen v 7 zápasech. Proč?
Nejdřív jsem měl problémy s tříslem, pak jsem léčil svalové zranění, no a nakonec se mi zase ozvalo to tříslo.

Přitom jsi nikdy na zranění netrpěl, je to tak?
Jednou jsem měl natržené vazy v koleně, jinak nic vážnějšího. Většinou jsem odehrál všechny zápasy s sezoně, maximálně jsem vynechal třeba dva tréninky, ale po dvou dnech jsem byl zpátky. Asi na to má vliv ta pauza, kdy jsem byl bez fotbalu. Teď se srovnávám se zátěží.

Jak dlouho jsi nehrál?
Rok a půl jsem nekopl do míče.

To je dlouhá doba. Co jsi vlastně ve fotbale stihnul za deset let, co jsi nebyl na Kopanině?
Byl jsem v Krči, Neratovicích, hrál jsem v Německu čtvrtou ligu za Geru a v Halle. Z něj jsem šel do Sokolova, do Chebu, pak přišla ta pauza.

Proč ses tak rozhodl?
Z Německa jsem se vrátil do Sokolova, kde jsem byl pod smlouvou, ale nesedli jsme si s trenérem Pulpitem. To pro mě nemělo budocnost. Šel jsem na hostování do Chebu, s kterým Sokolov spolupracoval. Hráli jsme třetí ligu o postup. Tam to bylo báječné, na Cheb rád vzpomínám. Jenže sezona skončila a já se měl vrátit do Sokolova. Tam byl furt Pulpit a já nechtěl vysedávat na lavičce. Mohl jsem zůstat v Chebu, ale už delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou, že bych vyjel do zahraničí, abych taky viděl a poznal něco jiného než Sokolov (usmívá se). Zdálo se mi to jako správná doba na to, abych odjel. Nechtěl jsem dopadnout tak, že bych ve 33 letech skončil jako profík a začínal bych od nuly. Bylo mi tenkrát 27 let, už jsem patřil mezi starší hráče, ve druhé lize jsem nehrál stabilně, tak jsem se rozhodl, že to zabalím.

Kam jsi vyjel?
Na půl roku do Španělska i s přítelkyní. Dělal jsem tam v restauraci barmana, respektive všechno, co bylo potřeba. Bylo to přímořské městečko poblíž Malagy, hodně turistů, takže jsem se tam domluvil německy a anglicky. Naučil jsem se ale i základy španělštiny. Pak jsem byl chvilku doma, protože jsem potřeboval udělat zkoušky ve škole. Následovalo Nizozemsko, v Amsterdamu jsem taky dělal v hotelu.

A přineslo ti to zkušenosti, po kterých jsi toužil?
Stoprocentně. Naučil jsem se jazyky, ale obohatilo mě to i celkově. Poznal jsem různé lidi, různé mentality, je to do života dobrá zkušenost. Navíc jsem tam získal výborné kamarády.

Nenapadlo tě, že by ses někde v cizině usadil natrvalo?
Tak to ne, vždycky jsem věděl, že se chci vrátit zpátky do Prahy. Třeba Amsterdam není místo, kde bych chtěl strávit život.

Proč?
Je to špinavé město, malé, takové placaté. Taky jsem se vracel kvůli škole, měl jsem přerušeno na dva roky. Dělám vyšší odbornou školu cestovního ruchu. Pořád se v tom plácám, teď potřebuju trochu zabrat.

Tak to máš i s prací docela časově náročné, ne?
V práci jsem právě skončil. Byl to masakr, už jsem to časově nestíhal. Dělal jsem manažera v hotelu, měl jsem na starosti pořádání různých konferencí.

Co teď budeš dělat?
Dostal jsem nabídku od jedné firmy, co u nás v hotelu dělala semináře, budu pro ni pracovat externě. Něco podobného, jako jsem dělal v hotelu, akorát z druhé strany. Zatím se rozkoukávám, uvidíme, jestli si k tomu ještě budu muset přibrat nějaký vedlejšák.

Docela změna po letech, kdy ses živil jen fotbalem, co?
To jo. Od doby, co jsem odešel z Kopaniny, jsem se vlastně fotbalem živil.

Jaké to bylo?
Vzpomínám na to období moc rád. Mohl jsem se fotbalu věnovat na sto procent. Zahrál jsem si spoustu dobrých zápasů, mám na co vzpomínat.

Jaký dobrý zápas se ti vybaví?
V Německu jsem si zahrál přátelák proti Schalke 04. V útoku tam tenkrát zářil Ailton, byl tam i Altintop. Zajímavá konfrontace. Ale dres jsem si s nikým nevyměnil. Mám jen lístek z toho zápasu.

V Německu jsi hrál také čtvrtou nejvyšší soutěž. Jak vychází porovnání s českou divizí, což by měla být stejná úroveň?
Fotbal má v Německu jiné postavení, to se nedá moc srovnávat. My jsme hráli o postup, na zápasy chodilo třeba osm tisíc lidí. Byl to občas blázinec, zažil jsem, že jsme jeli na zápas s policejní eskortou. To si pak člověk připadá jako velký fotbalista (směje se). Ale vážně: je to tam na profesionálnější úrovni. V Geře jsem byl od středy do víkendu, kdy byl zápas. V Halle jsem normálně dostal byt a byl tam jako profík. Domů jsem se dostal jednou za 14 dní.

Proč jsi v Německu skončil?
Zranil jsem si koleno a končila mi smlouva. Půl roku jsem byl mimo, pak už se mi nechtělo zpátky a přišla zajímavá nabídka ze Sokolova.

V něm sis zahrál druhou ligu. Nemrzí tě, že jsi to nikdy nedotáhl do nejvyšší soutěže?
Mrzí, to je vrchol pro každého fotbalistu. Ale já jsem nějak zvlášť blízko lize nebyl. Pravidelně jsem hrál druhou ligu v Neratovicích, v Sokolově jsem spíš paběrkoval. Ani jsem ligové ambice neměl.

Nikdy?
Ale jo, jako mladý kluk v Neratovicích určitě. Tehdy se soutěž prodávala do Kladna, kde byl trenér Koubek. Vzal mě tam a já udělal největší chybu v životě.

Jakou?
Můj manažer přišel s tím, že má pro mě nějaké testy v druhé rakouské lize. Šel jsem za panem Koubkem, jestli by mě na tři dny neomluvil, abych mohl jet na ty testy. On mi řekl, ať si vyberu, jestli chci hrát za Kladno nebo v Rakousku.

Jak to dopadlo?
Jel jsem na testy a neuspěl jsem. Pak jsem šel do Německa. Škoda toho Kladna, byl tam dobrý tým, ještě hrál Honza Suchopárek, určitě bych dostal šanci.

Teď už ligové ambice nemáš?
Ne, ne. Teď už ligové ambice nejsou. Fotbal mě baví, chci, aby to tak bylo dál, aby se mi vyhýbala zranění a já se jím pořád bavil.

Moc radosti sis ale zatím v kopaninském dresu na podzim neužil.
Docela se nám povedl začátek sezony, potom přišla zranění, pracovní povinnosti. Nepamatuji si, kdy jsme hráli dva zápasy po sobě ve stejné sestavě. Různě jsme to lepili a na výsledcích je to znát. Měli bychom být výš, mančaft je tady dobrý, na střed tabulky úplně v pohodě. I kvůli tomu, že pořád hrajeme v jiné sestavě, nám uteklo spoustu bodů. Když se podíváme zpátky, dostali jsme gól ze standardky v 90. minutě, máme několik jasných šancí s Admirou a prohrajeme nějakým ušmudlaným gólem. Herně nepropadáme, ale výsledkově tápeme. Možná trochu chybí zkušenosti. Tým je tady docela mladý, s tím se muselo počítat. Věřím ale, že se to ustálí a zvedneme se. Rozhodně se zachráníme!

Výhoda Kopaniny může být v tom, že na vás hráče nikdo z vedení netlačí, jak je to možná v ostatních klubech, ne?
Je to tak, nálada je dobrá. Nepropadáme panice, jedeme dál. Už jsem zažil horší chvíle, v profesionálním fotbale poznáš, co je to opravdový tlak. Jde tam o mnohem větší peníze, my to hrajeme amatérsky, bavíme se fotbalem. Ale teď musíme zabojovat a vydolovat z posledních dvou kol co nejvíc bodů, aby byla zima v pohodě.

Těšíš se na zimu?
Stoprocentně. Když nebudou zranění a čas mi to dovolí, zamakám na sobě, abych byl na jaře platnější.

Teď čeká Děčín, který je v tabulce o šest bodů před vámi. Jak se na zápas chystáte?
Všichni cítíme, že je doma potřeba bodovat. Výhra by byla zlatá. Jsme pozitivní. Naše situace není ideální, ale to nebyla ani před zápasem s Rakovníkem, který jsme taky zvládli. Potřebujeme výhru, k ní pak přidat minimálně bod z Kladna. Kdyby se nám povedlo dvakrát zabodovat naplno, bylo by to super.