Čím tě zlákala nabídka asistenta trenéra u A mužstva Přední Kopaniny?
To bylo jednoduchý. Prostředí znám, vždycky se mi na Kopanině líbilo, rád jsem nabídku přijal.

Tvou kariéru ukončily problémy s kolenem. Neměl si chuť se ještě vrátit?
Chuť jedna věc a zdraví druhá. Už to prostě nešlo. Poprvé jsem měl problémy s kolenem ve třetí lize, podruhé na Kopanině. To koleno je K.O.! Nemám vnitřní křížový vaz, na žádné velké sportování to prostě není.

Přední Kopanina byla tvoje poslední pořádná fotbalová štace. Jak vzpomínáš na hráčská léta zde strávená?
Jen v nejlepším. Hráli jsme dobrý fotbal a jak se tenkrát postoupilo do divize, na to se nedá zapomenout. Bylo to perfektní! Kopanina byla vždycky malý rodinný klub, a právě to se mi na ní líbilo.

Předtím si působil i ve vyšších soutěžích. Na co vzpomínáš nejraději?
Úplně upřímně, nikdy jsem fotbal nebral jak svou životní cestu. Nečekal jsem, že se tím budu živit. V mládí jsem lyžoval a fotbal v podstatě nehrál. Pořádně jsem začal až v devatenácti na Bílé Hoře, tehdy se to jmenovalo Mládí Praha a trénoval to Franta Mysliveček. Do té doby jsem hrál jen pro legraci. Pak si mě manažer Vokatý vytáhl do Montáží, dnešní Sparty Krč.

To byl tvůj fotbalový vrchol?
Hráli jsme druhou národní ligu, což byla třetí nejvyšší soutěž. Bylo to fajn. Studoval jsem stavárnu a fotbalem se bavil. Vydělal jsem i nějakou korunu a nemusel na brigádu.

Na jakém postu jsi nastupoval?
Na Bílé Hoře v útoku, v Krči v záloze. Vlevo, vpravo, uprostřed, kde bylo třeba.

Z Krče jsi pak byl na hostování v Milevsku. Hrál jsi tam divizi v jednom mužstvu s Honzou Kollerem. To je zajímavý…
No je to tak, hráli jsme spolu v jednom mužstvu. Honza pracoval v Praze v bance, v pátek jsme sedli do auta a jeli na trénink do Milevska. Zůstali tam na zápas a jeli zpátky. Jednou vzal auto on, jednou já. Oba jsme měli stodvacítky, Honza zelenou a já bílou… (smích).

Jak to dlouho trvalo?
Půl roku. Pak to skončilo a když ho nechtěli do Krče, tak šel do béčka Sparty. Tam ho vzali trenéři Hladík s Károu.

Jste dodnes kamarádi, voláte si?
To ne, to vůbec.

Proč ne?
No já nevím, tak to prostě je. Já se pak vrátil a on hrál za Spartu, pak šel do Belgie, Německa a tak dále. Když se vidíme, pozdravíme se, to jo, ale jinak se naše cesty rozešly.

Věřil bys tehdy v tý stodvacítce, kam až to Koller dopracuje?
V životě bych neřekl, že z něj bude hráč světového formátu. Vždycky to byl hrozně skromný a hodný kluk, je to zázrak kam až se dostal.

Zpátky od Kollera k Danu Vottovi. Ty si fotbal stále občas zahraješ za kopaninské Pardály. Není to prima si zase občas propotit dres?
Určitě. Baví mě to a mohlo by to být častěji. Potkávám na hřišti zase kluky se kterýma jsem kopal, je to fajn.

Na Kopanině jste vytvořili trenérskou dvojici s Pavlem Mejdrem. Znali jste se předtím?
Znali jsme se přes Brejchy. Pavel s bratry Brejchovými pracuje, já s nimi hrál fotbal.

Zdá se, že jste si docela sedli?
Jo úplně super. Kdykoliv se o něčem bavíme, tak se shodneme. Je dobře, že máme třeba jiný názor, ale diskutujeme, polemizujeme a vždycky najdeme řešení.

Jak probíhá vaše spolupráce?
Tréninky připravuje Pavel, řekne co ode mě potřebuje a pak už to běží. V týdnu diskutujeme ohledně sestavy, probíráme jak kdo hrál, jak vypadá v tréninku no a stavíme to na víkend.

Jedete spolu už třetí rok, když se ohlédneš zpět, jak hodnotíš výsledky?
No tak první rok to bylo takové rozkoukávání, ale dopadli jsme nad očekávání dobře, čtvrtí. Měli jsme tam bohužel vždycky slabší série, kde jsme dost ztráceli.

Loni jste skončili druzí za Meteorem.
Mým tajným přáním bylo loni vyhrát. Bylo by to deset let poté, co jsem vyhrál přebor s Kopaninou naposledy, jako hráč. Doufám, že se to povede letos. De facto to je jeden z momentů, proč jsem v létě neskončil.

A proč jsi chtěl skončit v létě?
Chtěl jsem se věnovat synovi a jeho fotbalu, což dohromady nejde. Nakonec jsem se rozhodl, že musím ještě rok zvládnout. To že jsme loni nevyhráli, bylo pro mě motivací. Chtěl bych ještě jednou zažít ten pocit vítězství a postupu.

Uspět v každé soutěži i v té poslední třídě je těžké. Co rozhoduje o úspěchu v pražském přeboru?
Kvalitní a široký kádr a pak asi nejvíc, aby všichni byli zdraví a táhli za jeden provaz. To je nejdůležitější. Parta, kluci, kteří dokáží máknout jeden za druhého. I když třeba nehrají, je důležité jak to kdo vezme. Hrát může 11 lidí, ale i když ten co nehraje to bere pozitivně, přelévá to i na ostatní.

Zápasy dost prožíváš. V této sezóně už jsi dokonce dostal trest za vykázání z lavičky…
(skáče do řeči) to bylo nespravedlivý…

Kdy to bylo, proč?
S Uhelnými sklady. Já jsem prostě pomeznímu řekl, že nechápu, proč nezvedne praporek, když Hnát tleská Haškovi za to, že je vyloučen. To je nesportovní chování! Sudímu se to nelíbilo a vyndal mě z lavičky. Pak tam lítaly i jiná slova, to uznávám. Dostal jsem trest na 5 týdnů.

Po utkání doma s rodinou už jsi klidný, nebo si ještě zápas přehráváš?
Jak kdy, záleží jak kluci hráli, podle výsledku, výkonu. Samozřejmě spíš přemýšlíš o zápasech jako byly Uhelky, Zličín, které jsme prohráli. To člověku v hlavě šrotuje, co bylo špatně, kde byla chyba, jestli jsme my trenéři mohli, neměli udělat něco jinak.

Před vámi je zápas s Královicemi. Jak se připravujete, aby se neopakovala loňská domácí remíza 2:2 s tímto soupeřem?
Bude to těžký. Bude to pravděpodobně hodně podobný zápas jako s Aritmou, dokud nepadne gól, budou bránit, zdržovat. Je důležité abychom vydrželi a hráli do poslední chvíle trpělivě, vzadu na nulu a čekali na svou příležitost.

Královice sebraly remízou dva body silné Dukle B i Uhelným skladům. Není to zvláštní? Vždyť mají jen šest bodů celkem. Je to pro vás varování?
To je právě to o čem mluvím. Proti silným soupeřům hrají odzadu, zdržují, nikam se neženou, hrají na remízu. Připravujeme se na to a věřím, že to zvládneme.

Tak budeme držet palce. Děkujeme za rozhovor.

Daniel Vott (nar. 13.12.1968)
fotbalová kariéra: Bílá Hora, Montáže (2.národní liga, změnilo se na Spartu Krč), Milevsko, Břevnov, Krab-haus, Zličín, Přední Kopanina, hrající trenér Sparta Krč B, Horní Měcholupy.