Praha - Postrach obránců, noční můra brankářů, fenomenální střelec. Tahle vizitka léta platila ve spojení s kanonýrem Přední Kopaniny Bohuslavem Strnadelem. Ten válel za celek od letiště v divizi i Pražská teplárenská přeboru. Před šesti lety však Kopaninu opustil, dodnes ale na tohoto snajpra v klubu vzpomínají a ani on nedá na místa, kde strávil velmi úspěšné roky, dopustit. „Byla to nejkrásnější část mého fotbalového života,“ vypálí bez rozpaků.

Vždyť jste byl i ve druholigovém Kladně, opravdu pro vás byla Přední Kopanina nejvíc?

Vážně to bylo nejkrásnější. Na Přední Kopanině jsem si užil spoustu radosti, měl jsem skvělé spoluhráče, v klubu jsem poznal spoustu skvělých lidí, je na co vzpomínat. Určitě si nemám na co stěžovat. (směje se)

Kdy jste se byl podívat v areálu klubu naposledy?
V tomhle mám určitě trochu co napravovat. Nebylo tolik času. My jsme se vždycky scházeli s bývalými spoluhráči na konci roku, před Vánocemi bývala taková fotbalová slezina, jenže i tohle kvůli koronaviru padlo.

Za Přední Kopaninu jste dal skoro 300 gólů, možná tam jednou budete mít sochu...
To nevím. (směje se) Sochu asi ne, ale za sto gólů jsem dostal obrovský plakát, takový obraz, ten jsem v klubu nechal. Nahoře v takové síni pořád je, fotku tam má třeba i bývalý vynikající útočník Gill. I teď má Kopanina skvělého střelce v podobě Dana Urbana, jsem rád, že tradice pokračuje a klub má takového kanonýra.

Stejně tak se říká, že je v klubu skvělá parta, která funguje. Možná i to přitahuje hráče, co prošli vyššími soutěžemi. Souhlasíte?
Parta je tam dobrá. Ale myslím, že obrovský podíl na tom má Tomáš Cigánek. On a jeho táta drží klub na nějaké úrovni. Je to jejich život, ten klub je takové jejich dítě. Tomáš navíc dokázal vždycky hráče ukecat. (směje se)

Gólů jste dal v dresu Přední Kopaniny spoustu, máte nějaký, na který si vzpomenete na první dobrou?
Napadne mě víc branek. Třeba gól, na který mi přihrál Martin Hašek a já dával do prázdné branky, na trefu do šibenice proti Radotínu, nebo třeba na zápas proti béčku Bohemky, kdy mi v Březiněvsi přihrál jejich brankář přímo na nohu a mně stačilo trefit prázdnou branku. Hodně gólů jsem dal hlavou.

Ukazujete známým svoje trefy na videu? Hledal jste sám, jestli tam pořád jsou?
Na youtube nějaké góly z doby, kdy se zápasy natáčely na video, jsou. Myslím, že jsem jich viděl tak pět. A co se týče ukazování, není to třeba. Dneska si už i děti umějí na internetu takové věci najít. Takže když se chce někdo podívat, najde si, co chce.

Nakonec jste si v klubu vyzkoušel i jiné posty. Vzpomenete si ještě na to, kdy vás trenér poslal na místo stopera?
Určitě. Přišlo to v době, kdy jsme na tom byli špatně v divizi a bojovali o záchranu. V sestavě jsem měl kolem hodně mladých kluků, co vyšli z dorostu, vzadu to hořelo. Tak jsme po zápase seděli a rozebírali ho. Trenéra tehdy napadlo, že kdysi jsem stopera hrál, tak proč se k tomu nevrátit. Musím i s odstupem říct, že mě to tedy moc nelákalo.

Ale v obraně jste nakonec nastoupil, že?
Definitivně s tím trenér přišel až před dalším zápasem. No a hned při prvním útoku soupeře jsem nezasáhl balon a prohrávali jsme 0:1. To si asi Sálem (Hebousse) sypal popel na hlavu. (směje se). Ale nakonec se vyhrálo 2:1.

To asi z hlavy jen tak ani po letech nedostanete, co?
Radši vzpomínám na jiné věci. Třeba když jsme jednou hráli proti jednomu nejmenovanému týmu a hráli jsme proti dvanácti. Rozhodčí se snažil, ale my jsme ten zápas zvládli a vyhráli. Když odpískal konec, všichni jsme padli na zem a byli jsme šťastní. Byla tam euforie.

Od vašeho odchodu z Přední Kopaniny do Brandýska už je to šest let. Zůstal jste ještě u fotbalu?
Já si přetrhl křížové vazy v koleně. Pak jsem se ještě rok pokoušel o návrat, ale měl jsem vážné svalové problémy, takže jsem to bral jako signál, že je nejvyšší čas s hraním skončit. U fotbalu jsem dál jako trenér. Jenže teď se fotbal zastavil. Tahle doba je hodně složitá. Dětem, které se fotbal učí, letí čas.

Kde působíte?
Vedl jsem mladší žáky v Brandýsku, ale teď jsem nově v klubu Kladno Švermov. Přešel mi tam kluk, jim končil trenér, tak se mě zeptali, zda bych to nevzal.

A co trénování dospělých? Co kdyby jednou zavolala Přední Kopanina?
Zatím mě to k dospělým netáhne, teď mě berou děti. Kopanina by byla samozřejmě výzva, kdybych třeba jednou šel k jejich béčku. Na tohle ale fakt nemyslím.

Asi vás také vytěžuje zaměstnání. Ještě pracujete pro přepravní firmu?
Ne, ne. Tam jsem se po letech rozhodl v roce 2019 skončit. Teď pokládám podlahy. Učím se všechno od píky, ale snad to dávám. Mám dobrého učitele.

Zmínil jste, jak těžké je období bez fotbalu pro malé kluky. A co pro vás?
Je jasné, že v téhle době má člověk víc času na rodinu. Ale fotbal mi chybí a klukům také. Nemohou trénovat, doma se k nějaké aktivitě hůř dokopou. Jakmile to aspoň trochu situace dovolí, půjdeme se aspoň proběhnout. Musíme doufat.

Tak třeba si vaši svěřenci na internetu najdou, jak skvělým kanonýrem byl jejich trenér. Vždyť se na kopaninském webu o vás psalo, že takového hráče se povede přivést jednou za život...
To by mě zajímalo, kde jste ten článek našel.

Jak říkám, na klubovém webu Přední Kopaniny. Je z ledna 2015. To čtení by vás muselo pohladit po fotbalové duši.
Já jsem v Přední Kopanině hodně těžil z toho, že jsem přišel z vyšší soutěže. Hodilo se mi, že jsem odmakal přípravu pod trenérem Koubkem, odběhal jsem hromady kilometrů. A pak to bylo zkrátka znát. To ale nic nemění na tom, že to byly na Přední Kopanině krásné časy.